Stále byla se mnou

Babičku Vlastu jsem poznala až jako dospívající dívka. Přesto mezi námi vzniklo silné pouto, které přetrvávalo ještě dlouho po její smrti.

Vztah mojí matky s její matkou, mojí babičkou, byl hodně komplikovaný. První spory a výměny názorů mezi nimi vznikly, když moje matka dospívala. Poznala tenkrát jednoho kluka, Františka, a hrozně se do něj zamilovala.

Babičce se ale nezamlouval. Považovala ho za flinka a vyžírku. Pro svoji dceru si představovala jiného partnera – vzdělaného a pracovitého. Moje matka však s Frantou i přes nesouhlas babičky chodila. Vzali se a rok nato jsem se narodila já.

Když mi byly čtyři roky, tak od nás můj otec odešel. Babička si samozřejmě nemohla odpustit komentáře typu „vidíš, já jsem ti to říkala“, a tím jejich vzájemnému vztahu samozřejmě nepomohla. Matka je hrdá žena, a i když to měla jeden čas hodně těžké, tak svou matku o pomoc nikdy nepožádala. Odstěhovala se se mnou do jiného města a tím vazby s babičkou nadobro přetrhala.

Mnohé mě naučila

Babičku jsem tak poznala, až když jsem chodila na druhý stupeň základní školy. Přes svého strýce, bratra mojí matky, jsem si zjistila její adresu a rozjela jsem se za ní. Jakmile mě uviděla, hned mě poznala.

Vroucně mě objala, pak mi uvařila čaj a dlouhé hodiny jsme si povídaly. Od té doby jsem ji navštěvovala pravidelně. Žila ve vesnici, které byla od té naší vzdálená jen asi dvacet kilometrů. Bydlela v malém vesnickém stavení, kolem kterého byly lesy a louky. Díky ní jsem získala lásku k přírodě a naučila se spoustu starodávných zvyků.

Tichý hlas

Krátce po mých dvacetinách dostala babička infarkt a bohužel zemřela. Dlouho jsem se s její smrtí nemohla vyrovnat. Pár dní nato jsme se se strýcem vydali k jejímu hrobu. Byl slunný podzimní den, avšak nesmírné sucho.

Z hlavní silnice jsme zabočili na lesní cestu, která vedla k místnímu hřbitovu. Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a myšlenkami jsem byla stále s babičkou. Vzpomínala jsem na její barvitá vyprávění o skřítcích a lesních vílách, na to, jak jsme spolu sbíraly houby, i na její poctivý domácí jablečný štrúdl s ořechy.

Jednou jsem ho snědla celou šišku a pak mě bolelo břicho. Při té vzpomínce jsem se slabě pousmála.

Zaplavil mě hřejivý pocit

O chvilku později jsme zastavili před hřbitovní bránou. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. A v tu chvíli, jako bych zaslechla babiččin hlas. „Simonko, co já jsem se tě načekala.

A teď jsi za mnou konečně přišla. Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost.“ Šla jsem za babiččiným hlasem jako omámená. Nepřicházel však ze hřbitova, ale z nedaleké mýtiny. Strýc mě následoval. Ušli jsme pár kroků a zastavili jsme se.

Bylo to neuvěřitelné. Celá mýtina byla porostlá houbami. Se strýcem jsme jich nasbírali snad pět kilo. Pak jsme se stavili na hřbitově a zapálili jsme za babičku svíčku. Když hořela, rozzářila se na nebi jasná hvězda a já hluboko uvnitř pocítila nádherné teplo.

Všude bylo ticho, ani list na stromě se nepohnul a já vnímala jakýsi vánek ve vlasech. Bylo to jako babiččino pohlazení.

Simona F. (60), Sušice 

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama