To místo mělo být naším klidným útočištěm. Místo toho jsme tam prožili něco děsivého, na co nikdy nezapomeneme.
S manželem Zdeňkem jsme si před několika lety splnili náš společný sen a koupili jsme si starší dům u lesa na kraji malé obce. Protože oba holdujeme retro stylu, rozhodli se v něm změnit jen pár nejnutnějších věcí. Naše děti už byli dospělé – dcera měla svou vlastní rodinu a syn žil už několik let v zahraničí, takže jsme se těšili s mužem na to, že si v novém bydlení budeme užívat klidu a hezké přírody. Namísto kýžené pohody jsem se ale během manželových služebních cest začala bát o své bezpečí.
Sen na dosah ruky
Byla jsem velmi šťastná, když jsme se s manželem konečně rozhodli, že se odstěhujeme z našeho bytu ve městě do staršího domku u lesa na vesnici. Vždycky jsme po něčem takovém toužili. Užívat si přírody a klidu.
Oba máme rádi starší styl a tento dům splňoval všechny naše představy o bydlení. Kromě nového topení, kuchyně a rozvodů elektřiny jsme prakticky nemuseli nic předělávat. Kuchyňskou linku jsme navíc pojali v retro stylu, takže se u nás většinou každá návštěva cítí jak v minulém století.
Domek jsme si zvelebili
První měsíc po přestěhování jsme byli oba nadšení. Manžel si kvůli práci na domě vzal volno v práci, takže jsme byli prakticky pořád spolu a věnovali se drobným úpravám. Chtěli jsme ušetřit, takže jsme je všechny zvládli sami nebo s pomocí známých. V tu dobu nás ale ještě nenapadlo, že se v našem novém domově začneme bát.
Vyklízení půdy
Přišel den, kdy musel manžel znovu do práce, a tak ani já jsem nechtěla zahálet. Sama pracuji na částečný úvazek ve škole, navíc byly prázdniny, takže jsem měla dost času na úklid. Rozhodla jsem se, že prozkoumám půdu, na kterou jsme kvůli ostatní práci zatím nenašli dostatek času. Zvědavost mě nutila do ní nahlédnout a alespoň omést pavučiny.
Šramot z půdy
Po příchodu na půdu jsem uviděla opravdu velký nepořádek. Bylo zde mnoho kusů starého nábytku, ale i krabic se starým porcelánem. Když jsem skončila s úklidem, dala jsem si pauzu a udělala si kávu v kuchyni.
Najednou se ozval zvuk připomínající chůzi po prknech na půdě, vrzání starého nábytku a padání věcí. To se občas stává, pomyslela jsem si a zvuky se snažila ignorovat.
Zvuky jsme ignorovali
Když se manžel vrátil z práce, o zvucích jsem mu nejdříve raději neříkala. Nechtěla jsem ho zbytečně děsit. Pak jsme to ale zaslechli oba. Manžel se šel podívat na půdu, odkud zvuky pocházely, ale nic ani nikoho tam nenašel.
Následující dny se zvuky opakovaly, občas se k nim přidal i jiný rámus. Snažili jsme se to ale ignorovat. Navíc jsme se rozhodli pro starý dům, takže jsme tak trochu počítali s možnými dočasně nevysvětlitelnými záhadami.
Manžel musel na pár dní pryč
Časem jsme si na netradiční hluk v našem domě dokonce zvykli a přestali pátrat po jeho původu. Trochu výraznější byly zvuky v noci, ale dokud byl doma manžel, snažila jsem se je neřešit. Navíc na půdě jsme nikdy nic divného ani při opětovných návštěvách nenašli.
Před svým mužem jsem nechtěla dávat najevo, že se trochu bojím, takže když jeho povýšení měla předcházet povinná služební cesta se školením, bez váhání jsem souhlasila, že na něj počkám sama doma, než se vrátí.
Pro jistotu jsem se ale před spaním vybavila pánvičkou a pepřovým sprejem, který jsem si schovala do nočního stolku. To všechno pro případ, že by zvuky na půdě byly spojeny s případnými zloději nebo nebezpečným zvířetem. Bydlíme v odlehlém domě u lesa, takže mi tato myšlenka přišla celkem reálná.
Domnívala jsem se, že je v domě zloděj!
V noci jsem se snažila rychle usnout, abych nemyslela na to, že jsem v domě sama. Jenže se mi to nedařilo. Převalovala jsem se z boku na bok a potom se ozvaly zase ty zvuky, které jsem se usilovně snažila neposlouchat. Pak se to ale stalo. Přidaly se k nim totiž kroky někoho jdoucího po schodech.
Stále se přibližovaly. Najednou se otevřely dveře a v nich stála silnější postava muže. Přestože jsem byla vyděšená, popadla jsem do ruky pánvičku a čekala, až se přiblíží.
Zloděj byl stále blíž a blíž. Natáhl ke mně ruku, ale já se stále neodvážila rozsvítit ani ze sebe vydat otázku, kdo to je. Raději jsem rovnou po tmě máchla pánvičkou a zloděje s ní přetáhla.
Neskutečný omyl
Postava, kterou jsem evidentně trefila přímo mezi nohy, se skácela bolestí k zemi. Využila jsem toho a rychle vyndala pepřový sprej, který jsem začala stříkat kolem.
Teprve, když jsem zaslechla povědomý vyděšený mužský hlas s otázkou „Co blbneš?“, přestala jsem panikařit a odvážila se rozsvítit. K mému zděšení to byl manžel, který se vrátil ze služební cesty dřív a chtěl mě překvapit. To se mu tedy vážně povedlo.
Zuzana T. (54), Jizerské hory
