K této příhodě došlo teprve před pár měsíci. Do té doby jsem si myslela, že žádné nadpřirozené jevy a duchové neexistují. Teď už si tím však tolik jistá nejsem…
Samozřejmě i já, když jsem byla malá, tak jsem s kamarády na letním táboře vyvolávala duchy nebo krvavou Mary v zrcadle. Ale brala jsem to jako nevinnou dětskou zábavu, kterou jsme si krátili dlouhé chvíle.
A pokud se jedná o nějaké ochranné amulety a talismany, přiznávám, že jsem nějakou dobu u sebe nosila medailonek, který mi babička darovala k patnáctinám. Hlavně jsem si ho brala, když jsme ve škole psali důležitou písemku nebo když jsem dělala maturitu.
Pravda ale je, že jsem v jeho sílu doopravdy nikdy nevěřila, spíš jsem ho u sebe měla jen jako takovou „pojistku“. Když jsem pak dospěla, strčila jsem ho společně s ostatními šperky do šuplíku, kde je dodnes.
Dala jsem na rozum
Během svého života jsem nikdy nic podivného či vymykajícího se lidskému chápání nezažila. Samozřejmě jsem v televizích viděla pořady o mimozemských civilizacích, nebo jsem četla či zaslechla všelijaké tajemné historky, ale vždy jsem to přičítala bujaré fantazii dotyčných osob.
Pak se však něco tajuplného přihodilo i mně…
Déšť a sluníčko
Došlo k tomu teprve nedávno, takže to mám stále v živé paměti. Ale myslím si, že si to stejně dobře budu pamatovat i za několik let, protože to byl opravdu podivný a svým způsobem i děsivý zážitek.
Byl konec března a počasí se střídalo jako na běžícím pásu. Jeden den bylo teplo a svítilo sluníčko, druhý den se ochladilo a pršelo od rána do večera. A já protože mám dva psy a miluju procházky, musela jsem každého dne, kdy bylo pěkně, patřičně využít.
Výlet se psy
K mému štěstí se počasí umoudřilo právě na sobotu, kdy jsem nemusela do práce a neměla jsem na víkend žádné plány. A tak jsem naložila Duffyho a Snoopyho do auta a vyrazili jsme za město do lesa.
Protože předchozí den pršelo, byla cesta místy blátivá, hlavně na lesních cestách, kde sluníčko nemělo možnost skrze koruny stromů vysušit zemi. Naštěstí jsem měla dobré kotníkové boty, nepromokavé, se kterými jsem už prochodila i mnohem horší terény.
A že budou psi jako prasata, s tím jsem byla smířená.
Šlépěje
Měli jsme za sebou asi pět kilometrů, když se náhle ochladilo a začal foukat studený vítr. Nebe bylo naštěstí světlé, a tak déšť zatím nehrozil. I tak jsem si ale řekla, že je nejvyšší čas vyrazit zpátky k autu.
Po pár minutách se Snoopy s Duffym zničehonic zastavili. Zježily se jim chlupy na zádech a začali vrčet. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Vrčení psů přešlo ve štěkot. Nechápala jsem to. A pak jsem uviděla něco děsivého – v bahně se objevily stopy.
Mířili ke mně. Na nic jsem nečekala. Hysterickým hlasem jsem zavolala na psy, kteří na moje zavolání naštěstí poslechli, a pak jsme společně co nejrychleji utíkali z lesa pryč. Komu ty šlépěje patřily a kde se tam vzaly, to je záhada, po které raději pátrat nebudu…
Iveta B. (51), Pardubice
