Letos uplynulo třicet let od chvíle, kdy jsme se s manželem seznámili. A řekla bych, že poměrně originálním způsobem. Seděla jsem v poloprázdném autobuse a zase už jsem neměla platnou jízdenku.
Dnes, ve svém věku, bych si nic takového nedovolila. Ale tehdy mi bylo dvacet jedna let a moje uvažování bylo zcela jiné. Takové kapánek lehkomyslnější. Stále ještě jsem studovala a peníze se mi vyhýbaly jako čert kříži.
Kapesné od rodičů se rozkutálelo vždy krátce poté, co bylo vyplaceno. Když jsem zaplatila obědy, ještě zbylo na nějaké to pivo a levné cigarety, ale nebojte se, dávno už nekouřím. Můj manžel nemá rád ženy-kuřačky.
Jenomže život studentský byl život veselý. A večery, kdy se hrálo na kytaru, zpívala se Studentská halenka a piva v nás mizela rychlostí blesku, nezapomenutelné. Podobně rychle bohužel mizely i penízky. Na průkazku už nezbylo.
Zvedla jsem oči od knihy a kontrolovala dění v líně se sunoucím, poloprázdném dopravním prostředku. A pak jsem ho spatřila! Rychlé ohlédnutí Revizor! To musel být revizor. Obrovský chlap, tmavá sportovní bunda, sportovní boty.
Naše oči se střetly. Tak to bude moje smrt. Kde bych asi tak vzala peníze na pokutu? A ta ostuda! Platící spolucestující se budou královsky bavit, až budu s obličejem rudým jako vlčí mák půl hodiny hledat v tašce a kapsách něco, co tam nikdy nemohu najít.
Zvedla jsem oči. Revizor mě těmi svými doslova propaloval. A měla jsem pocit, jako by se už ke mně blížil. Oni totiž dovedou číst ve tvářích. Poznal, že v mém případě to bude dobrý lov, a neomylně zamířil mým směrem.
Polilo mě horko. A trhla jsem sebou. Autobus zastavil ve stanici, dveře se hlučně otevřely. A vida, andělé jsou na mé straně. Bez dalšího zbytečného rozmýšlení jsem proběhla otevřenými dveřmi a nejrychleji, jak jsem to uměla, utíkala pryč.
Neohlížela jsem se, byla jsem si jista, že mě nepronásleduje. Když už jsem se ocitla v parku, od zastávky dost vzdáleném, přece jen jsem se, jen tak pro kontrolu, lehkomyslně ohlédla přes rameno. Byl už skoro u mě.
Tlumeně jsem vykřikla. A zastavila se, protože uhánět dál by bylo zbytečné a trapné. Statečně jsem se mu postavila a povídám: "Není vám to blbý? Jsem studentka, nemám ani korunu. Co si na mně asi tak vezmete?" Vypadal překvapeně, pak se mu zablýsklo v očích a rozesmál se: "Proboha, nejsem revizor.
Chtěl jsem se vás jenom zeptat, jestli byste se mnou nešla na kafe. Ale říkal jsem si, že asi nepůjdete, když přede mnou tak zoufale utíkáte." Znovu jsem si ho prohlédla, tentokrát jinýma očima. Slušelo mu to.
Řekla jsem ano jak na pozvání do kavárny, tak o dva roky později i na žádost o ruku. Lenka H. (51), Ostravsko.
