Sestřino manželství jsem považovala za šťastnější, než bylo to moje. Švagr byl moc hodný a slušný člověk a já se občas neubránila závisti. Když se mi svěřil se svým tajemstvím, byla jsem v šoku!
Vdávaly jsme se ve stejný rok, sestra a já. Naše maminka z toho byla dost rozzlobená. Ne, že by nám naše protějšky neschvalovala. Obě jsme si našly stejně staré muže, tenkrát tedy spíš chlapce. Byli to naši spolužáci z učení. Oba těsně po dvacítce, čerstvě po vojně.
Naši manželé si byli podobní
Šly jsme tenkrát se sestrou na zábavu, takovou vesnickou tancovačku. A odešly jsme každá v doprovodu kluka, kterého jsme si po necelém roce vzaly. Jenže, výdaje za dva obřady přesahovaly maminčiny finanční možnosti! Byla s námi sama, táta od nás odešel a alimenty neplatil. Umínila jsem si, že si vezmu někoho spolehlivého. Abych nedopadla jako chudák naše máma. Udřená a plná trpkosti. Ale na nás byla vždycky moc hodná. I coby tchýně byla, navzdory všem hloupým vtipům, u našich mužských moc oblíbená a milovaná. Moc ji mrzelo, že nám každé nemohla vystrojit pořádnou veselku s kapelou a mnoha hosty. My nevěsty jsme se jejím steskům tehdy jen smály. Bylo nám celkem jedno, kolik příbuzných mamka pozve.
Hodně jsme si pomáhali
Se sestrou jsme si byly vždycky dost blízké a naši manželé se naštěstí také docela snášeli. Všichni jsme si pomáhali. S hlídáním dětí a někdy i s financemi. To když ségra začala stavět se švagrem domek nebo my koupili chatu. Byla malá, ale přistavěli jsme pár pokojů, aby s námi mohla jezdit na víkendy a dovolené i celá sestřina rodina. Měla totiž rovnou čtyři děti, na rozdíl ode mě. Já se spokojila s dvěma kluky. Víc bych už asi nezvládla. Švagra jsem měla odjakživa ráda. Byl společenský a vtipný, nikdy s ním nebyla nuda. To s tím mým chlapem žádná legrace nebyla. Ne, že by byl nějaký mrzout, ale nic kloudného taky nevymyslel. Někdy jsem sestře skoro záviděla. Kdybych já měla takového, jako je ten její, to by byla paráda!“ myslela jsem si a také jí to často zdůrazňovala. Ona ale jen pokývala hlavou a neříkala nic. Někdy mi připadalo, jako by ho snad ani neměla ráda! „Co ty o tom víš!“ řekla jen. Jako kdyby byla o tolik starší a moudřejší. Přitom nás dělily od sebe jen dva roky!
Zůstala jsem z jeho slov v šoku
Při jedné ze společných dovolených jsem si nemohla nevšimnout, jak se ti dva k sobě mají. Nebo spíš nemají! Ona ho ani za ruku nevzala, a když to udělal švagr, štítivě se odtáhla. Nemohla jsem to pochopit. Švagr byl moc pěkný chlap a to mu táhlo už na pětašedesát! Vlastně byl hezčí, než zamlada. Alespoň mě tak připadal. Večer, po dvou lahvinkách, se mu rozvázal jazyk. Počkal, až půjde ten můj na kutě a začal se mi svěřovat. Nejdřív jsem myslela, že mi vypráví děj nějakého filmu nebo knížky. Zprvu jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Ale po chvíli, když jsem zpozorněla, mi to došlo. Můj švagr celé roky sestře zahýbal a vůbec se tím před ní netajil. „Víš, Jana je celkem hezká ženská. Ale já mám rád mladé. Prostě pevné masíčko!“ řekl a tvářil se u toho pyšně. Jako by to byla nějaká přednost. Nezmohla jsem se tím šokem ani na slovo. On si moje mlčení vyložil jako obdiv. Zavrtěl se spokojeně na židli a dodal: „To víš, občas si musím i nějakou kůstku zaplatit. Kde bych pořád někoho sháněl!“
Začala jsem si vážit svého manžela
Zeptala jsme se, co na to moje sestra. Už jsem chápala její rezervovanost při mých obdivných výlevech na jejího manžela. Co jsem ale nechápala, bylo, že se mi za všechny ty roky nesvěřila! Ani slůvkem se nezmínila, že by ji něco trápilo. Jak to, že jsem si ničeho nevšimla? Že jsem neviděla, jak se trápí? Švagr, aniž věděl, o čem přemýšlím, mi odpověděl: „Jana o tom všem samozřejmě ví. Přece musí vědět, za co utrácím. Musela se s tím smířit. Je to takový můj koníček. Když si mě chce udržet…Jediné, co si vymínila, je diskrétnost. O našem „malém“ tajemství“ se nesmí nikdo dozvědět!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Seděla jsem vedle téhož člověka, jako před hodinou, ale viděla jsem úplně někoho jiného. Samolibého a necitlivého zbabělce! Najednou jsem byla ráda, že jsem vdaná za svého muže. Poctivého a hodného. Bylo mi už jedno, že není vtipný. Hlavně že mě má rád!
Tereza S. (64), Jaroměř
