Nikdy jsem nevěřila na zázraky. Možná proto se mi jeden musel stát. Po těžkém úrazu mi pomohla léčivá energie svatých schodů na Poštejně.
Mám kamarádku, která je velmi zbožná. Vždycky jsem se jí smála, když začala vyprávět o těch svých andělech.Ona mi na oplátku říkala, že jednou přijde chvíle, kdy se přesvědčím. A ta opravdu přišla. Měla jsem těžký úraz a vypadalo to se mnou zle. Lékaři měli ve svých prognózách jasno. Budu lazar do smrti. Protože jsem měla dvě malé děti, bylo to o to horší.Jitka mi ale dávala tolik síly a víry, že jsem jí za to byla vděčná. Přesně v takových chvílích člověk pozná opravdové přátele. Úplně jsem se na ní upnula, až jsem se jí za to omlouvala. Ona ale nejen o svatých mluvila, ona sama byla už svatá.Nepřestala mi opakovat, že se jednou na své nohy zase postavím.
Na to místo musíš!
Jednou ke mně přiběhla celá nadšená. V nějakém časopisu si přečetla o místě, které činí zázraky a pomáhá zejména lidem, kteří mají problémy s pohybovým ústrojím.Jindy bych se zasmála, ale tentokrát jsem s výletem souhlasila. Manžel neprotestoval, sice tomu nevěřil, ale chtěl mi udělat radost. Je to skvělý muž. Hodně mě držel psychicky. A tak jsme si udělali výlet.A kam to bylo? Do Potštejna. Když už nic jiného, bude to aspoň pěkná podívaná, říkali jsme si. Jitka jela samozřejmě s námi. Byla vyzbrojená informacemi, které by snad samy od sebe přinutily mrtvého z hrobu vstát.
Po schodech vzhůru
Přivítala nás sice zřícenina, která má však nesmírný poklad. Jsou jím svaté schody, v nichž byly zazděny ostatky svatých. Na hrad přicházeli poutníci a vystupovali po nich vkleče až k oltáři. Ostatky později sice zmizeli, energie místa ale prý zůstala. Hrad je v současnosti obýván hejny krkavců. Říkala jsem si, jaká to je bláhovost, ale tonoucí se stébla chytá. Za pomoci manžela i kamarádky jsem poklekla na schody a sunula se vzhůru.Po chvíli jsme se museli všichni smát tomu bláznovství. Nicméně, když už jsme tam byly, absolvovala jsem ty schody několikrát. A děti se mnou. Cestou domů jsme se všichni hrozně smáli, že jsme byli jako skupinka bláznů.Večer jsem si říkala, že to je tím smíchem, že se mi ulevilo. Od úrazu jsem se moc nezasmála. V noci jsem spala jako dřevo a o schodech se mi zdálo. Nahoře na jejich konci jsem viděla zvláštní světlo, které mě přitahovalo.
Bylo to znamení?
Sen jsem Jitce vyprávěla, a ona to viděla jako boží znamení. Musíme tam jet znovu! Rozhodla. Za dva týdny jsme se na schody vypravili znovu. A musím říct, že lezení po kolenou mi šlo lépe.V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že to světlo ze snu opravdu nahoře vidím. Večer jsem usnula unavená, zdály se mi létací sny a druhý den jsem se cítila zase o něco líp. No zkrátka! Dva roky jsme tam takhle pravidelně jezdili a lezli, až se moje zdraví opravdu zlepšilo a já se nakonec na nohy postavila.Jenom nevím, jestli to bylo tím, že jsou ty schody opravdu zázračné, nebo jsem si to zlepšení vysportovala.
Ludmila (42), Olomouc .
