Moje chvilka pohody

Své první dcery jsem se vzdala

Nechala jsem se přesvědčit rodiči, že jsem na děti ještě moc mladá, ale pak jsem se dlouho trápila. A mrzí mě to ještě dnes.

Bylo mi osmnáct, právě jsem odmaturovala, chystala se na vysokou a patřil mi svět. Své povrchní známosti s Jirkou, která byla spíš jen o začátečnickém sexu, jsem nedávala žádnou budoucnost.

Vždyť na mě čekala Praha se všemi svými lákadly! Jenže když už jsem si pomalu chystala kufry s sebou na kolej, začalo mi být špatně od žaludku a únava mě pronásledovala, sotva jsem vstala z postele, celý organismus se mi rozhodil a nic nefungovalo tak, jak by mělo. I když se mi nechtělo, nakonec jsem se odhodlala jít, tedy spíš doplazit, k lékařce.

Brečela jsem nad ztracenou budoucností

Následovalo pár dotazů a už jsem v ruce držela doporučení ke gynekologovi. Ten měl jasno hned a s úsměvem mi poblahopřál ke třetímu měsíci těhotenství. Složila jsem se. Brečela jsem nad ztracenou budoucností, ve které se budu muset starat o dítě. Pak jsem ale začala cítit, že všechno zvládnu. Jenže se do toho vložili rodiče. Hučeli do mě horem dolem, abych si dítě nechala vzít.

Holčičku mi ani neukázali

Na potrat bych nikdy nešla, a tak jsem se rozhodla pro adopci. Do porodnice mě doprovodila máma, která se tvářila, jako když mi budou operovat vřed. Za osm hodin jsem porodila holčičku. Hned ji odnesli. Hrozně jsem řvala. Opravdu nejde říct brečela. Dostávala jsem záchvaty hysterie, ale máma jen opakovala: „Jednou mi poděkuješ.“ Věřím, že kdyby tam tenkrát nebyla, své dítě bych si vyřvala zpátky. Ale byla tam. Muselo mi stačit vědomí, že moje dítě bude žít u milující rodiny a bude se mít určitě líp než se mnou.

Nedokázala jsem zapomenout

Po promoci se mi připletl do cesty sympatický Honza, do roka byla svatba, protože jsem byla znovu těhotná. Tehdy jsem hodně brečela a Honza netušil proč. Nevěděl, že mě pronásledují sžíravé výčitky, o odvržené dcerušce jsem mu nikdy neřekla. Když se mi pak opět narodila holčička, brečela jsem štěstím a zároveň nevýslovným steskem. I když mám dvě krásné, dnes už dospělé dcery, tu bolest si ponesu navždycky v sobě. Čas od času přemýšlím, kolik mojí dceři zrovna je, co asi dělá a hlavně doufám, že jí nechybím a nikdy nebudu.

Alena N. (54), Klatovy

.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden