Některé lásky mají smůlu, protože jim není dopřáno se rozvinout. Občas se to stane dokonce i opakovaně.
Asi každého někdy v životě potká jednostranná láska, ať už je milován nebo miluje. Někdy se tak bohužel minou lidé, kterým by jinak spolu bylo dobře.
Nechtěl překročit hranice důvěrnosti
Poznala jsem v životě několik partnerů, tak jako spousta jiných žen a dívek. Nejprve jsem chodila s jedním spolužákem na gymnáziu. Rozdělilo nás to, že odjel do Brna studovat vysokou školu. Já jsem se pak na jedné diskotéce zamilovala do kluka, který mě zaujal na první pohled. Aleš mi ale nabízel pouze kamarádství. Brala jsem i to, ale dál jsem toužila po něčem víc.
Byli jsme důvěrnými přáteli, svěřovali jsme si svá tajemství. Prožili jsme spoustu hezkých příhod, ale nikdy jsme nepřekročili hranice intimity. Mrzelo mě to, chtěla jsem víc, dokázala jsem si představit, že bych s Alešem strávila celý život. Když se pak naše cesty rozdělily, protože Aleš odjel dlouhodobě pracovat do zahraničí, stýskalo se mi po něm. Každého dalšího uchazeče o místo v mém srdci jsem s ním porovnávala.
Dlouho jsem se nemohla usadit. Vdala jsem se až v jednatřiceti letech, protože už jsem opravdu hodně toužila po založení rodiny. V tom jsem se shodla i se svým manželem. Vláďa byl skoro ideálním partnerem: pracovitý, abstinent, kliďas. Měli jsme spolu dceru. Naše manželství trvalo osmnáct let. Nějak se ten vztah vyčerpal, možná i kvůli tomu, že v něm chybělo napětí.
Moje druhá svatba
Rozvod proběhl v klidu a bez napětí. Dohodli jsme se na všem, včetně majetkového vyrovnání. Mně díky tomu zůstal byt, protože Vláďa odjel na venkov, kde měli dům jeho rodiče. Já jsem mu ponechala auto. Chvíli jsem si užívala samotu, ale pak mi bylo smutno a začala jsem se rozhlížet po někom, s kým bych strávila zbytek života. Nemusela jsem hledat dlouho.
Začal se o mě ucházet Luboš, jeden kolega z firmy, který byl také rozvedený. Znali jsme se už delší dobu, svěřovali jsme se navzájem se svými problémy. Nedělala jsem dlouho žádné drahoty a dala našemu vztahu volný průchod. Rychle jsme si zvykli na společný život. Luboš mě po roce požádal o ruku. Chvíli jsem váhala, jestli by nám třeba nestačilo být spolu jen tak, bez papírů.
Radila jsem se o tom i s dcerou a ta mě nakonec přesvědčila, abych si Luboše vzala. Udělali jsme si malou, komorní svatbu a na svatební cestu jsme jeli do Španělska k moři. Život byl zase příjemný a budoucnost růžová. Netušila jsem, že mě čeká jedna rána do srdce.
Mrzelo ho to stejně jako mě
Pět týdnů po svatbě jsem kráčela po ulici, když jsem náhle zaslechla své jméno. Otočila jsem se tím směrem a strnula. Proti mně stál Aleš, kterého jsem kdysi milovala. Při tom pohledu mě píchlo u srdce. Zdálo se, že se za těch téměř třicet let skoro nezměnil. Všechny city, které jsem k němu kdysi chovala a které nebyly opětované, se rázem vrátily.
Aleš byl nyní mužem v nejlepších letech, a jak to vypadalo, i v dobré psychické pohodě. Nejhorší pro mě bylo zjištění, že je zrovna volný a někoho hledá. Nyní už by se vztahu, po jakém jsem toužila, nebránil. V duchu jsem proklínala osud, že nás znovu svedl dohromady v době, kdy jsem byla podruhé čerstvě vdaná. Kdyby se to bývalo stalo před půl rokem, splnil by se mi sen, který jsem v sobě celý život tajně nesla. I na Alešovi jsem viděla, jak se zarazil, když zjistil, že jsem nedávno řekla své „ano“ jinému muži.
Nesnažil se mě ale přemlouvat, abych z čerstvého manželství zase kvůli němu vycouvala. Probrali jsme všechno, co se stalo za ty roky, kdy jsme se neviděli. Oběma nám bylo smutno. Aleš potom navrhl, abychom se dál už nevídali, protože bychom se zbytečně trápili. Souhlasila jsem. Dnes, po dalších mnoha letech, jsem se s tím už smířila a žiji v klidném vztahu s Lubošem. Tenkrát mě ale po tom setkání ještě dlouho bolelo srdce.
Lenka B. (60), Liberec
