Nikdy jsem zrovna neholdovala alkoholu. Možná právě proto, že jsem si onoho Silvestra dopřála několik skleniček vinného moku, jsem udělala něco, co by se mi za normálních okolností rozhodně stát nemohlo.
Do konce roku zbývalo posledních pár hodin. Silvestrovská dobrá nálada byla všudypřítomná a veselo bylo i u nás na chalupě. Poslední den letošního roku jsme se totiž letos, stejně jako loni, předloni i jakýkoli jiný uplynulý rok, rozhodli strávit v naší krásné staré chalupě v Orlických horách.
Roubené stavení pamatovalo údajně víc než dvě staletí, soudě hlavně podle mohutného dubu, který stál opodál. Já jsem byla na chaloupce už pár dní předem, aby se stačila pěkně vyhřát a abych si taky mohla trochu zavzpomínat na své dětství.
Jezdívali jsme sem s rodiči a bratrem snad odjakživa. Naši starou, skoro pohádkovou chaloupku jsem milovala. Byla krásná v každém ročním období, ale svou pravou atmosféru získávala právě na zimu. Když ležel všude okolo sníh, ze střechy vysely rampouchy a venku mrzlo až praštilo, pak teprve dokázal člověk ocenit teplo starých kachlových kamen, které se už odpradávna rozlévalo celým stavením.
Přijeli všichni„ Můžu vzít s sebou svého přítele?,“ zeptala se mi ještě před odjezdem moje kamarádka Andrea. „Proč by ne,“ odvětila jsem, vždyť sem na chalupu vždycky jezdí chlapi i ženský, rodinky, páry i jednotlivci, a nikdy z toho žádný problém nebyl.
Všichni se ale dobře známe. Andrea si před nedávnem prošla bouřlivých rozchodem a vypadalo to, že letošního Silvestra stráví bez partnera. Když jsme se dozvěděli, že má konečně nového amanta, měli jsme samozřejmě radost a s jeho přítomností na novoroční oslavě souhlasili.
Já jsem byla sice sama a vlastně jsem se docela těšila na to, že si vedle Andrey, která je taky nezadaná, nebudu vedle všech těch šťastných párů a rodinek připadat tak osaměle. Zas tak mi to ale nervy nedrásalo, vždyť přece přijede ještě Anička a i Lukáš s Petrem, a ti také partnery nemají.
Hlavně, že budeme mimo město a společně!Radovat se, jíst a pítNastal poslední den v roce, na který se všichni tak těšíme, kdo ví, zda opravdu proto, že vše končí a nové je připraveno začít, nebo proto, že je svobodně dovoleno, snad i povinně přikázáno se radovat, pít a jíst co hrdlo ráčí.
Hosté posledního dne roku se začali sjíždět i na naší chalupu. „ To byla cesta, tolik sněhu...ale je tu krásně,“ opakovaly se více méně komentáře mých přátel. Já připravovala svařené víno a malé pohoštění na uvítanou a vesele se uculovala.
Víno mi rychle stoupalo do hlavy a když se před domem objevilo červené auto mé kamarádky Andrey, byla jsem už lehce ovíněná. Nebyla jsem na pití zvyklá, snad i proto šly mé zábrany a stydlivost rychle stranou.
„Teda Andreo, to je ale fešák,“ vypadlo ze mě tenkrát před chalupou asi právě proto, že už jsem byla trochu opilá, na adresu Andreina nového přítele Pavla. Myslela jsem to ale opravdu upřímně a vážně. Když z auta vystoupil statný vysoký chlapík s ostrými rysy a strništěm na tváři, hlavou mi proběhlo, kde mohla k takovému štramákovi moje kamarádka přijít.
Sama totiž moc krásny ani důvtipu nepobrala. Pavel netajil své rozpaky z mého vyznání a očividně se mu líbilo, že mu lichotím. Hodil po mě očkem a já jsem hned nabyla dojmu, že se mu líbím taky. Andrea z toho už tak nadšená nebyla.
Okamžitě se na něj zavěsila a odváděla ho do tepla roubené světnice.„Andrea už spí, neboj,“ řekl mi…Protože byl Silvestr, stoly se prohýbaly pod dobrým jídlem a pitím, hrálo se, zpívalo i tančilo. Všichni jsme měli jen jeden společný cíl – užít si co nejlépe poslední den v roce! A dařilo se.
Starý rok pomalu mizel v ubíhající noci. Ani nevím jak se to stalo, vím jen, že první minuty Nového roku už byly za námi a že obsah lahví se značně ztenčil. Spousta lidí už si šla lehnout. Když jsem se vracela ze zahrady, kde jsem kouřila jednu tajnou novoroční cigaretu, všimla jsem si v předsíni o samotě stojícího Pavla.
Podle toho, jak se tvářil, měl už taky řádně vypito. Když jsem procházela těsně kolem něj, chytil mne za rameno. „Počkej, kam jdeš?,“ zeptal se mě a v očích měl přitom jiskřičky. „ Víš o tom, že seš moc krásná?.
“ zašeptal mi jemně do ucha a já jsem měla pocit, že v tu chvíli roztaju jako ten rampouch, co visel za oknem. Nezmohla jsem se na jediné slůvko, lehce se mi ale údivem podlomily nohy a náhle jsem spočinula v jeho náruči.
„ Andrea už spí, neboj,“ jakoby mi odpověděl na mou nevyřčeno otázku poté co poznal, jak očima těkám všude kolem sebe.Začali jsme se líbatProtože chalupa patřila mým rodičům, měla jsem zde v podkroví už roky svůj malý, ale útulný pokojíček.
Všichni silvestrovští hosté sdíleli pokoje v přízemí chalupy, kam ještě doléhalo teplo ze starých kachlových kamen, které tu musely stát už od začátku, a vůně dřeva. Většina kamarádů už byla v peří, někdo ještě posedával, kouřil nebo jen tak dumal o tom, co Nový rok asi přinese.
Andrea však už tvrdě spala. Viděli jsme jí s Pavlem skulinkou mezi dveřmi, když jsme nakoukli do dolního pokoje. Hned potom jsme se upřeně podívali na sebe a bylo jasně, co se nám honí hlavou. Pavel se mi opravdu líbil a já jemu zřejmě taky.
Sotva jsme se dostali z dohledu známých, chytil mě a začal mě líbat. Bylo to tak vášnivé a silné jako nikdy předtím! Možná i proto, že jsme se vlastně zakousli do zakázaného ovoce.Na Andreu jsem v tu chvíli nemyslela.
..Tak nějak samo nás to táhlo až do podkroví a já si vzpomínám, jak jsem za námi tiše zamykala. Pro jistotu. Pro klid. Pak jsme se milovali. Bylo to tak krásné! Jeho jemné polibky dopadaly na mé chvějící se tělo.
Pavel byl mužný a jemný zároveň a měl všechno to, co se mi na mužích vždycky líbilo. Jeho tělo se linulo k mému a já měla v tu chvíli pocit, že nám patří celý svět. Že se celá ta planeta točí jen pro mě a pro něj.
Že už nikdy nic lepšího nemohu v životě zažít a že tohle je prostě osud. Tajně jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. Možná i díky vínu, kterého jsem vypila docela dost, se mi Pavel jevil takřka jako ideální muž.
A na víno bych snad mohla svést i to, že jsem přitom úplně zapomněla na svou kamarádku Andreu a na fakt, že Pavel je její přítel! Ona zatím nic netušíc spala v dolním pokoji spolu s ostatními hosty Silvestra.
Ráno jsem se vzbudila sama...Ráno mne probudil chlad. Kamna zřejmě v noci vyhasla a bohužel nebyl nikdo kromě mě, kdo by oheň udržoval nebo dokonce založil nový. Rozlepila jsem oči a záhy jsem zjistila, že ani lidské teplo druhého člověka mne už v posteli nezahřívá.
Pavel byl pryč. A byl tady vůbec? Ptala jsem se v duchu sama sebe a zároveň počítala sklenky vína, které jsem vypila. Tohle se mi ale přece nemohlo zdát! Když jsem pak pod dekou našla Pavlovu ponožku, konečně jsem si potvrdila, že se TO opravdu stalo.
Vyspala jsem se s přítelem své kamarádky! V klidu jsem se oblékla a sešla jsem dolů do světnice, abych mohla konečně rozdělat oheň v kamnech a trochu se ohřát. U stolu už seděli kamarádi a popíjeli čaj.
„Včera to bylo super,“ říkali jeden přes druhého s tím, že lepšího Silvestra snad nezažili. Udělala jsem si kávu a šla si ven zapálit cigaretu. Pod stříškou tam stála Andrea s Pavlem a vášnivě se líbali.
Pochopila jsem, že bude lepší odejít. Dodnes nevím, co to mělo vlastně znamenat, následující rok jsme se však v chalupě sešli znovu. Andrea s Pavlem, a já se svým mužem Mirkem. A tajný silvestrovský úlet? O tom už se nikdy nedozví.
..Květa S. (56), Rýmařov.
.
