Pepík udělal v životě mnoho chyb, za které musel náležitě pykat. Málokdo pak věřil, že se může změnit. I já mu nedokázala dlouho odpustit.
Můj brácha Pepík byl o šest let starší. Už jako malí jsme se pořád pošťuchovali a prali, naše hry končívaly mým křikem a pláčem. Brácha byl přece jen starší, větší a silnější. Já byla malá holčička a postupně jsem dělala to, co chtěl, jen abych od něj měla pokoj. Ani ve škole nebyl premiant. špatně se učil a rodiče s ním měli trápení. Dnes by se možná řeklo, že byl hyperaktivní dítě. Učivo mu nelezlo do hlavy, nedokázal se soustředit a neměl ani žádné koníčky, nic, co by ho opravdu bavilo. Základní školu prolezl s odřenýma ušima. Poznámky v jeho žákovské knížce upozorňovaly na jeho neomluvené absence, pozdní příchody nebo kouření za školou. Rodiče i učitelé ho měli dost. Nevěděli co s ním. Já jsem se ho bála a doufala jsem, že se od nás brzy odstěhuje. Býval agresivní, sprostý a bylo mu jedno, jestli jsem to já, máma nebo paní učitelka.
Utekl z domova
Poprvé utekl, když mu bylo šestnáct. Chodil na učiliště, kde se z něj měl stát automechanik. Nic ho nezajímalo, snad jen trochu ta auta. Pepík ale ani přesto do školy moc nechodil. Když přišel jednoho dne dopis od ředitele školy, ve kterém se psalo, že nenavštěvuje školní výuku a má spoustu neomluvených hodin, otec už se neudržel. Brácha vyfasoval několik facek a také mnoho nepěkných pojmenování. Na to konto se Pepík sebral a odešel. Vzpomínám si, že jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím. Maminka se topila v slzách. Přesto, že byl její syn grázl, tak ho milovala.
Několik dní jsme netušili, kde může být a maminka se málem usoužila žalem. Brácha se vůbec neozýval. Když pak u dveří někdo zazvonil, ani nás nepřekvapilo, že to byla policie. Přivedli bráchu, chytili ho při krádeži v obchodním domě. Táta za něj tehdy zaplatil pokutu a Pepík dostal znovu pár výchovných facek. Naši ho ale vzali zpět a doufali, že už jejich syn konečně dostane rozum.
Dlouho nevydržel
Ležel v posteli a mě ho přišlo najednou líto. Šla jsem k němu a tiše se zeptala, kde celé ty dny byl. Prý kradl, žebral a spal v budce u nádraží. To, že pije, mi tehdy zatajil. Snad proto, že jsem byla ještě malá. Najedl se, vyspal a na druhý den se vydal do školy. Pár dní sekal latinu. Bylo to ale opravdu jen pár dní. Jednoho večera přišel domů a motal se. Byl opilý, ale to já tehdy ještě nevěděla. Byli jsme doma sami. Všimla jsem si, že je Pepík divný. Začal prohledávat věci, lezl i do kapes, bral šperky, peníze a vše, co mu přišlo drahocenné. Hned mi došlo, že chce zase pryč. Nechápala jsem však, proč bere naše věci. Snad proto jsem začala křičet, ať toho nechá. Ani přesně nevím, co se stalo, ale zřejmě mě praštil do hlavy a já se probrala na zemi. Z nosu mi tekla krev.. Bylo mi hrozně. Můj vlastní bratr okradl rodinu a mě udeřil tak, že jsem ztratila vědomí? Začala jsem brečet. Asi za hodinu přišli naši a když mě viděli, nevěřili svým očím. „Holčičko moje, copak se ti stalo,“ ptala se maminka. Skoro jsem jí nedokázala odpovědět, za chvíli jsem se ale vzpamatovala a vylíčila vše do detailů. Táta přesně věděl kam jít. Ze zaplivané knajpy vytáhl svého syna doslova za límec. Následující den si Pepík sbalil pár základních věcí a otec ho odvezl do ústavu.
Ústav nepomohl
Několik dní jsme o něm nevěděli. Byla jsem ráda, že je doma klid. Na rodičích jsem však poznala, že tiše trpí. První dva týdny nesměli s bratrem vůbec komunikovat. Později začaly od bratra chodit dopisy a zdálo se, že je vše na lepší cestě. Pustili ho těsně před oslavou jeho osmnáctých narozenin. Opil se tak, že nevěděl co dělá. Rozbil půlku baru a zmlátit kamaráda tak, že skončil v nemocnici. Ještě nebyl ani střízlivý – a už ho policejní auto odváželo do cely předběžného zadržení. Náš Pepík byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Už jsem mu nevěřila a nechtěla ho znát. Tolik nám všem ublížil! Jediným pojítkem mezi námi zůstávaly dopisy, které bratr pravidelně psal. Prý ve vězení pracuje, aby mohl splácet své dluhy a hlavně taky proto, aby zabil čas, který ubíhal tak pomalu...
Stal se zázrak?
Rodiče nedokázali lásku vůči synovi potlačit a stýkali se s nim, i když věděli, že se mi to nelíbí. O společných schůzkách se mi raději vůbec nezmiňovali. Jak jsem ale zjistila později, vídali se tehdy čím dál častěji. Jednoho dne jsem byla u rodičů na návštěvě, když mi maminka radostně sdělila, že budu tetou. „Víš, brácha už je dávno doma, čekají se svou budoucí ženou dítě,“ řekla mi se slzami v očích s tím, že se prý Pepík opravdu změnil a že ho snad ani nepoznám. A měla pravdu. Z Pepíka se za ty tři roky stal opravdový chlap. Nejen, že zmužněl fyzicky, ale zdálo se, že dospěl i mentálně. Jeho slečna byla tak fajn, že jsme si hned padly do noty. Po dlouhých letech jsem bráchu objala. V jeho očích jsem viděla jistotu a nebála jsem se už do nich podívat. „Moc se ti omlouvám za to, jaký jsem byl,“ řekl a já ho objala ještě pevněji. A dokázala jsem mu konečně odpustit.
Renata (43), Zlínsko .
