Lidé se mají rozcházet v dobrém. A nejlepší je, když vám dalšího partnera najde ten předešlý!
Se svým manželem jsem prožila hodně hezkých věcí, zejména v mládí. Potom se náš život dostal do určitého stereotypu. Přiznávám, že na vzájemném odcizení jsem měla rovnocenný podíl. Přesto jsme se nikdy nedostávali do konfliktů, nehádali se, nekřičeli na sebe. Možná to nebylo dobře, trochu víc emocí občas neškodí.
Byl to klidný rozhovor
Občas jsem uvažovala o tom, jaké by to bylo rozvést se. Děti jsme úspěšně vychovali a syn s dcerou si pomalu, ale jistě nacházeli v životě své místo. S Martinem jsme si toho neměli co říct. Trochu jsem se děsila společného stáří - aby to nebylo jenom o zvyku. Proto jsem nijak nevyváděla, když mi manžel jednoho dne oznámil, že si našel jinou partnerku a chce odejít. A nejspíš i on věděl, že jeho rozhodnutí přijmu s klidem. Mluvili jsme spolu asi hodinu, naprosto klidně a oba jsme dospěli k závěru, že ukončením našeho manželství nic neztratíme. Věděli jsme, že to pochopí i naše děti. Rozvod, který přišel, překvapil trochu jen dceru, která si s námi - s každým zvlášť – promluvila. Když zjistila, že to myslíme vážně a nejedná se o žádný dramatický nebo nepřátelský akt, smířila se s tím. Majetek jsme si vypořádali bez problémů. Martin mi ponechal byt a sám se přestěhoval ke své nové lásce. Rozvod sám byl pak otázkou jednoho stání, protože já jsem se k návrhu připojila. Dolehlo to na mě až po návratu domů, jakmile jsem si uvědomila, že tam nyní budu už sama. Do této chvíle jsem si říkala, že jsem silná osobnost, nyní jsem byla přímo konfrontována s realitou. A vůbec to nebylo tak snadné, jak jsem si myslela. Chyběl mi přímo Martin, ale chyběla mi vlastně přítomnost jakéhokoliv muže. Neustále jsem si v duchu musela opakovat větu, která se mi vnucovala na mysl: jsi sama, Jano.
Textovka obsahovala možnost
Prvních pár dnů po rozvodu bylo nejhorších. Několikrát jsem dokonce byla v pokušení zavolat Martinovi a poprosit ho, ať za mnou přijede. Nepřerušili jsme spolu kontakt, slíbili jsme si, že dál budeme udržovat přátelské vztahy a informovat se navzájem o tom, jak si vedeme. Martin zavolal poprvé necelý týden po rozvodu a podle tónu mého hlasu dobře poznal, že nejsem tak úplně v pořádku. Snažil se mi dodat alespoň na dálku optimismus a dobrou náladu, ale moc se mu to nepovedlo. Snad i proto na mě čekal druhý den před prací. Poseděli jsme pak půl hodiny u skleničky vína a já jsem se přiznala, jak nesnadno konec našeho manželství ve skutečnosti nesu. Martin mě utěšoval, avšak současně jsem viděla, že je na rozpacích. On sám už patřil jiné, s tím se netajil a mně to bylo jasné. Večer mi od mého bývalého muže přišla textová zpráva na mobil. Obsahovala aktuální telefonní číslo na Radka, jednoho našeho kamaráda z dřívějších dob – prý je momentálně také rozvedený a trápí se podobně jako já!
Na rande jsem se bála jít
Nejprve mi připadalo nedůstojné nechat se s někým takto „dohazovat“. Po dalším protrápeném dni jsem si ale řekla, že cokoliv je lepší než se poddávat smutku a na to číslo jsem zavolala. Bylo to jednodušší, než kdyby se jednalo o úplně neznámého člověka – takhle stačilo prohodit pár slov ve smyslu „jak se máš“ a podobně. Za deset minut jsme měli domluvenou schůzku. Bála jsem se na ni jít a připadala si, jako když jdu na první rande v životě. To setkání bylo však příjemné a jak já, tak Radek jsme se těšili na další… Rok po rozvodu jsem opět stanula ve svatební síni. Nevdávala jsem se já, ženil se Martin – a já s Radkem jsme byli mezi pozvanými. Nežárlila jsem, nelitovala toho, že vidím bývalého manžela, jak si bere jinou. Ostatně, oběma nám bylo jasné, že mu tuto situaci určitě brzy oplatím.
Jana B. (47), Praha
