Svého muže jsem od začátku bezmezně milovala a přišlo mi přirozené pro něj udělat všechno. A asi jsem si myslela, že když mu doma dopřeji dokonalý servis, připoutám si ho k sobě navždycky. Ostatně byla jsem na to zvyklá z domova, maminka dělal pro tátu totéž a měli krásný vztah.
Lubor měl poměrně náročnou práci, ale vydělával dost peněz na to, aby mě a později i naši dceru zabezpečil. Já jsem vlastně jsem ani pracovat nemusela, nouzí jsme rozhodně netrpěli. Starala jsem se o domácnost a ani jsem nečekala, že by mi v tom nějak pomáhal. Měla jsem na starosti nákupy, vaření, úklid, sekala jsem i trávu na zahradě, zařizovala jsem vše, co bylo potřeba..
Když se narodila dcera, zvládala jsem i péči o ni, aniž by tím moje ostatní „povinnosti“ utrpěly. Na svoje koníčky jsem už samozřejmě čas neměla, až když Lidka povyrostla, začala jsem zase cvičit, protože jsem se bála, že přiberu a nebudu se tak už Luborovi líbit.
A taky jsem chápala, že manžel má své zájmy, že chodí na nohejbal a s kolegy na pivo, protože se po práci potřebuje odreagovat. Žili jsme podle modelu, že muž je živitelem rodiny a žena se stará o teplo domácího krbu. Zkrátka jsem se přizpůsobila jeho potřebám. Ale nevnímala jsem to jako problém, dělala jsem to všechno ráda.
Druhá míza zničila náš vztah
Poměrně dlouho jsme si žili docela spokojeně, alespoň já si to myslela. Jenže když Lubor oslavil padesátku, začal být najednou podrážděný. Když jsem se ho ptala, co mu je, odbyl mě vždy, že nic. Pak najednou začal bývat po večerech častěji pryč, začal více jezdil na služební cesty, často i o víkendu. Doma jsem si ho moc neužila, ale říkala jsem si, že teď má asi v práci náročnější období, konec konců měl pěkné místo, na které si určitě brousí zuby více mladších, a proto se musí hodně snažit, aby obstál.
Jen jsem tiše doufala, že to časem všechno zase přejde. A pak to přišlo. Asi půl roku poté, co oslavil padesáté narozeniny, mi zničehonic oznámil, že se chce rozvést. Dcera už je prý velká, pochopí to. Všechno už měl perfektně rozmyšlené. Velkoryse mi nechá dům, vezme si jen chatu a auto a peníze si rozdělíme napůl. Byla jsem v naprostém šoku, nechápala jsem to.
Osmělila jsem se jen zeptat, jestli je za tím nějaká jiná žena. Lubor mi bez obalu řekl, že ano. A s klidem mi o ní pověděl. Byl to vlastně klasický „model“. Slečna Jiřinka je o dvacet let mladší než on, mohla by být jeho dcerou. Ale to mu nevadilo, naopak mu to lichotilo. Prý je tak bezbranná a on ji miluje a musí ochraňovat. Začala jsem na něj křičet, což jsem do té doby nikdy neudělala.
Vmetla jsem mu, že jsem pro něj obětovala celý svůj život, své mládí, starala se o něj i domácnost, tolerovala mu všechny jeho zájmy, nikdy neprotestovala, když jel někam s kamarády…
Pak na mě začal křičet i on, že už má dost té mé dokonalosti, že ho nemám čím překvapit, nemáme si o čem povídat, protože můj život se točí jen kolem domácnosti. Že prý se o něj starám jako matka, a ne jako manželka. A on potřebuje něco jiného. Pak odešel a prásknul dveřmi.
Vyškrtl mě ze svého života
Když odešel, myslela jsem, že se zblázním. A taky mi došlo, že vlastně nemám žádnou dobrou kamarádku, které bych se mohla svěřit. Život s Luborem mi nedával prostot, abych si nějakou našla a udržela. On byl dosud středobodem mého malého vesmíru. Dcera už v té době bydlela se svým přítelem a já se ocitla úplně sama. Na co mi byl krásný dům se zahradou, když mi nezůstala jediná spřízněná duše?
Chtěla jsem poznat tu, která mi Lubora vzala a zničila tak můj život. Asi to nebyl úplně dobrý nápad, ale já se na to upnula. Později jsem si zjistila, co je ta Luborova Jiřinka zač, a to mi ještě dodalo. Šlo o kolegyni z Luborovy práce, kterou zajímala jen její – a potažmo i Luborova kariéra. Takový ten typ, který se neštítí ničeho a nevadí mu rozbít manželství, jen aby „ulovil“ chlápka sice v letech, ale finančně zajištěného a navíc dobře postaveného.
Taky jsem se dozvěděla, že slečna neumí uvařit ani polévku! Vůbec jsem to nechápala. Vždyť domácí servis bylo to hlavní, co Lubor vždycky vyžadoval. To si teď bude vařit sám, nebo jíst polévku z pytlíku? Snažila jsem se s ním o tom mluvit, aby mu došlo, co dělá, ale bylo to marné.
Lubor trval na sém, že začíná nový život, cítí se díky své nové lásce znovu jako mladík a jídlo není to, co by ho na vztahu nejvíc zajímalo. Byl úplně zaslepený a já neměla šanci to změnit. Nakonec jsme se rozvedli a já propadala depresím. I když mi zůstala část majetku, v mém životě najednou bylo obrovské prázdno.
Pomalu se vzpamatovávám
Doopravdy jsem se zhroutila teprve po rozvodu. Začala jsem docházet na ambulantní psychologickou léčbu, ta mi docela pomohla, a hlavně mi osvětlila i to, co jsem udělala špatně. Příliš jsem se upnula na manželovo blaho a sebe zanedbávala. A to není dobré. I tak mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se z toho začala dostávat. Pomohla mi také dcera, která mě občas zvala k nim nebo mě s jejím přítelem vzali někam na výlet.
Jejich vztah je úplně jiný, oba se o povinnosti dělí. Hlavně si ale uvědomuji, že člověk by se neměl starat jen o druhé. Když je totiž sám spokojený, promítá se to i do jeho vztahů s druhými lidmi. I když si myslím, že já už asi jiná být neumím, snažím se změnit. A pomalu si začínám na svůj nový život zvykat. Čeká mě teď velká výzva: rozhodla jsem se, že se pokusím najít si nějakou práci.
Ne že bych musela, díky Luborově „velkomyslnosti“ mi prostředky stačí na přiměřený život, ale přece nebudu do konce života trčet sama doma a nic nedělat. To by mě jen stahovalo ke dnu. Bude to těžké, moc toho vlastně neumím, ale věřím, že s pomocí dcery a psychologa na něco přijdeme.
Dana (48), Plzeň
