Na své nehezké dětství nemohu zapomenout. Je no ve mně dobře ukryté a já zlé vzpomínky nemohu dostat z hlavy. Nikdy.
Ještě včera mi otec znovu smskou připomněl, že se máme dnes sejít. Stojím bezradně uprostřed obýváku a nevím, co mám dělat. Mé pocity jsou velice smíšené. Na jedné straně mě pohání zvědavost. Ráda bych zjistila, co ode mě otec chce, co má zase za lubem.
Na druhé straně nemám vůbec nejmenší chuť oživovat si staré vzpomínky. Jsou, a vždy budou, totiž dost otřesné.
Tatínek k pohledání
Žít s mým otcem bylo strašné. Celé moje dětství byl horor. Otec se nikdy mně ani sestře nevěnoval, veškerou péči o chod rodiny obstarávala moje máma. Otec byl despotický, mstivý a manipulativní člověk, který nás jako malé holky bil.
Pro facku nešel daleko. Bála se ho i máma a proto nás vlastně ani nebránila. Někdy jsme dostaly se sestrou i na holou. Táty jsme se obě bály a zároveň se cítily hrozně ponížené.
Nepřestal vlastně nikdy
Když jsem dospívala, otec mě začal citově vydírat a šikanovat. Mezi lidmi se choval velice slušně a všichni ho brali za šarmantního muže. Doma byl ale zlý, neurotický a násilnický.
Dokázal obratem přepínat mezi vztekem a okouzlujícím úsměvem. Matka pod tíhou zaměstnání, domácnosti a jiných povinností neměla sílu s ním bojovat. Měl proto naprostou volnost vylívat si na mně svoje nálady.
Žila jsem jako na minovém poli a vypěstovala si posttraumatickou stresovou poruchu. Zachránil mě doslova útěk z domova.
Úzkost a nedůvěra
V osmnácti jsem šla s kamarádkou bydlet do podnájmu. Trochu se mi ulevilo, ale měla jsem hrozně pocuchané nervy. Trpěla jsem, a dodnes trpím, velkými úzkostmi a panikou. Byla jsem pořád vystrašená a nedůvěřivá k svému okolí.
Moje sebevědomí bylo navíc, díky „rodinné výchově“, na nule. Ale snažila jsem se přežít. I za pomoci psychoterapie, na kterou jsem chodila.
Naši se rozvedli
Brzy se naštěstí ulevilo i mé mladší sestře a matce. Otec se od nich odstěhoval a naši se pak rozvedli. Asi před deseti lety si otec našel nový vztah s vdovou s malou dcerkou. Od té doby se dost změnil.
Všechny těžce neseme, že se k cizímu dítěti chová výrazně líp, než se kdy choval k vlastním dcerám a jejich matce. Není jeho, už je také skoro dospělá, a přesto se vyhřívá na výsluní otcovi pozornosti. Je to prý jeho princeznička.
Cítím křivdu. Byť jsem se snažila sebevíc, nedovedu minulost jen tak hodit za hlavu. Nerozumím jeho jednání a cítím stejnou bezmoc, jakou jsem cítila kdysi.
Vinu nese i matka
Nechápu, proč se otec tak změnil. Je to zřejmě novou manželkou. Je tedy vina za naše zpackané dětství i na naší mámě? Tyhle úvahy mě opravdu nedají pokoje. Nechci mámě nic vyčítat, ale cítím, že ani ona nejednala správně.
Nedávno se mi otec na popud nové ženy ozval, že chce urovnat náš vztah a chce se potkat. Nemám nejmenší tušení, co od něj čekat, ale souhlasila jsem. Pomalu se setkání blíží a já cítím, jak se ve mně zvedá starý vztek.
Nevím, jak se mám chovat. Na jednu stranu to byl můj táta, na druhou stranu k němu cítím odpor. Nevím, jestli ho chci ve svém životě ještě někdy mít. Jenže, co když to všechno nebyla jen jeho vina?
Věra T. (48), Tábor
