Setkání s mým mužem bylo takové zimní štěstí v neštěstí. Oba jsme se ztratili v bílé tmě, kde jsme jeden druhého vlastně našli.
Nikdy jsem neměla ráda zimu, a nejspíš se to asi nikdy nezmění. Musím ale uznat, že nebýt toho zpropadeného ročního období, nepoznala bych před třiceti lety svého milovaného manžela. Za to musím sněhu, mrazu i silnému větru opravdu poděkovat.
Ten rok byla taková zima, jakou už jsem od té doby snad nikdy nezažila. Mrzlo až praštilo a velká vrstva sněhu zasypala celé okolí tak, že i to sebeošklivější zákoutí našeho městečka připomínalo romantickou scenérii z obrázků Josefa Lady.
Ten nešťastný sníh, mi ale dělal vrásky na čele. V zimě jsem se bála řídit, ale vzhledem k tomu, že do mé práce se z našeho městečka jinak než autem dostat nedalo, musela jsem každý den sednout za volant a jet. Zledovatělá vozovka i sněhové závěje byly mojí noční můrou, která se jednoho dne skutečně vyplnila.
Byl krásný, lednový den, během odpoledne se ale obloha zatáhla, jako by se blížil konec světa. Když jsem vyrážela z práce, už vydatně chumelilo. Jako by toho sněhu nebylo už dost, lamentovala jsem.
Spolu v závěji
Už po pár kilometrech jsem se začala třást jako ratlík, ne však zimou, ale strachy. Jen co jsem vyjela z města, ocitla jsem se doslova ve sněhové smršti. Vítr foukal jako splašený a vířil sníh tak, že jsem neviděla na krok.
Jela jsem pomalu, jinak to ani nešlo, protože silnice byla celá zasypaná bílou pokrývkou a pod ní se jako skrytý nepřítel schovávala ledovka. Co naplat, že jsem jela pomalu, i tak mé auto dostalo smyk a já jsem skončila ve vysoké závěji, vyděšená k smrti.
Nic se mi nestalo, ale dál jsem jet nemohla. A všimla jsem si, že nejsem sama. V protisměru, nejspíš jen pár minut přede mnou, skončil podobným způsobem další nešťastník, který se ke mně s baterkou v ruce teď snažil tou sněhovou bouří probít.
„Jste v pořádku?“ řekl mi, když konečně došel až ke mně, mohl být jen o pár let starší než já, vystrašený byl ale zjevně úplně stejně. Oba jsme byli v pěkné šlamastyce a doufali jsme, že nás brzy někdo vysvobodí.
Záchrana se objevila naštěstí už za pár minut, jiný řidič nás odvezl do nedalekého motorestu, odkud jsme zavolali pomoc. A za dvě hodiny už jsme tam spolu seděli na zasloužené kávě, zachráněni my i naše auta.
Sněhu bylo stejně jako štěstí
A když jsme potom vyšli z motorestu, venku byl klid a na nebi zářily tisíce hvězdiček. Byl to zázrak nebo znamení a předzvěst našeho budoucího štěstí?
Ta nepříjemná sněhová bouře nás s Michalem vlastně svedla dohromady, museli jsme se v ní snad zákonitě ztratit, abychom tímhle zvláštním způsobem nakonec jeden druhého našli.
Pavlína (61), Vysočina
