Bylo to ráno jako každé jiné. Ale jen do chvíle, než jsem vystoupila z tramvaje. Na zastávce totiž postával muž, kterého jsem okouzlila.
Sama jsem byla už poměrně dlouhou dobu. Poslední vztah, co jsem měla, nedopadl dobře. Z původně milého a láskyplného partnera se posléze vyklubal, slušně řečeno, pořádný grázl. Trvalo dlouho, než jsem se z rozchodu vzpamatovala. A i několik měsíců po něm jsem byla stále zraněná a nedůvěřivá. Na druhou stranu jsem ale po někom, kdo by mě pohladil nebo vzal do náruče, toužila.
Stál tam a po očku si mě prohlížel
Bylo období mezi Vánocemi a Silvestrem, takže město se poměrně vylidnilo. Cesta do práce, která mi jindy zabere skoro hodinu, trvala v těchto dnech jen něco málo přes půl hodiny. Ráno jsem si mohla o trochu přispat a také jsem měla víc času udělat ze sebe člověka. „Kvůli komu na sebe ta líčidla vlastně patláš?“ ptala jsem se svého odrazu v zrcadle, když jsem si nanášela řasenku. „No nic,“ zamumlala jsem si pro sebe a hodila „zkrášlovadlo“ do šminkovničky. V klidu jsem dopila hrnek kafe a do kabelky naházela několik nezbytností. Zachumlala jsem se do kabátu a vyrazila do práce. Všimla jsem si ho, už když jsem vystupovala z tramvaje. Stál na chodníku, pod stříškou zastávky. Ruce měl zabořené v kapsách dlouhého kabátu a na hlavě měl bekovku staženou hluboko do čela. Zpoza stran mu z ní vyčuhovaly tmavé vlnité prameny vlasů. Postavila jsem se asi dva metry od něj a čekala, dokud nepřijede autobus. Aniž bych se na něj podívala, cítila jsem ze strany jeho pohled. Stočila jsem oči doleva, a přitom si dávala pozor, abych neotočila hlavou. „Jasně,“ proletělo mi hlavou. „Já to věděla. Visí na mně očima.“ Nervózně jsem sebou zašila. „Co po mně chce? Proč mě tak pozoruje?“ uvažovala jsem v duchu, když se náhle objevil přede mnou a oslovil mě. Leknutím jsem téměř nadskočila. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat,“ řekl na uvítanou. „V pořádku. Nic se nestalo,“ zamumlala jsem tiše. „Víte, musím vám něco říct,“ pokračoval poněkud nesměle. Tázavě jsem se na něj podívala. „Máte přenádherné oči. Celá vaše tvář je velmi krásná a zajímavá.“ Napadlo mě, jestli si ze mě nedělá legraci. Tvářil se však úplně vážně. „Asi bych to měl vysvětlit,“ pokračoval: „Jsem malíř. Dělám hlavně portréty. Pokud byste souhlasila, moc rád bych vás namaloval. Zadarmo, samozřejmě.“ Úžasem jsem oněměla. Nakonec mi vtiskl do ruky svou vizitku a rozloučil se s tím, že by byl šťastný, kdybych se mu ozvala.
Hod mincí rozhodl
Celý den jsem musela na Radima (hned jak odešel, přečetla jsem si na vizitce jeho jméno) myslet. Opravdu to byl malíř a také fotograf, jak bylo na vizitce uvedeno. Také tam měl webovou adresu, na kterou jsem se okamžitě po příchodu do práce podívala. Klikla jsem na kolonku „moje práce“, protože mě zajímalo, jaké malby a fotky dělá. Když bylo jasné, že se skutečně nevěnuje aktům ani erotickému umění, začala jsem o jeho nabídce vážně přemýšlet. „Mít obraz s vlastní podobiznou by nemuselo být špatné,“ přemýšlela jsem polohlasně. „Hmm?“ zareagovala kolegyně Lucka. „Co si tam pro sebe špitáš?“ Mávla jsem rukou. „Ále…, ráno jsem potkala takového týpka. Je to malíř.“ V krátkosti jsem Lucce popsala ranní setkání s Radimem. „Páni,“ vyvalila na mě oči: „Být na tvém místě, šla bych do toho. Co můžeš ztratit?“ Měla pravdu. „Uvidím,“ řekla jsem. Lucka pochopila, že se na toto téma dále bavit nechci a přesunula se opět ke svému stolu. I tak na mě ale po zbytek pracovní doby každou chvilku mrkla. Večer jsem si nalila skleničku červeného vína. Zapnula jsem počítač a ještě jednou zadala do vyhledávače Radimovy internetové stránky. V ruce jsem převracela vizitku, kterou mi dal. „Co myslíš, Mourku?“ zeptala jsem se svého vykrmeného kocoura, který spokojeně dřímal na pohovce přede mnou. „Mám mu zavolat, nebo ne?“ Nejistě jsem sáhla po mobilu. Palcem jsem začala vyťukávat Radimovo číslo. Když už zbývalo pouze stisknout zelený telefonek, odložila jsem mobil na stůl. Pořád jsem byla na vážkách. Nakonec jsem vzala z misky na stole, kam si dávám mince, desetikorunu. „Když padne hrad, zavolám mu,“ řekla jsem a vyhodila minci do vzduchu. Pohlédla jsem na hřbet ruky. „Hrad,“ vydechla jsem a natáhla se po mobilu. „Prosím,“ ozvalo se ve sluchátku. „Dobrý večer. Tady Judita, ta žena, kterou jste ráno oslovil na zastávce,“ řekla jsem. „Moc rád vás slyším,“ řekl potěšeně. „Víte, uvažovala jsem o vaši nabídce. A měla bych zájem.“
Bohém i džentlmen
Tři dny nato jsem už pózovala v Radimově ateliéru. Do tvorby mojí podobizny se pustil s vášní a elánem. Během práce si pořád něco pobrukoval a opakoval, jak jsem „bellissima“. Portrét měl hotový za několik hodin. Když mi ho ukázal, zatajil se mi dech. Nemohla jsem uvěřit, že tou ženou na plátně jsem já. „Teď už mi věříš, když říkám, že jsi krásná?“ zeptal se a zahleděl se mi do očí. Odhrnul mi pramínek vlasů. Pak se ke mně sklonil a vroucně mě políbil.
Judita R. (45), Praha
