Snila jsem o tom, že až potkám toho pravého, bude to velká romantika. Všechno dopadlo jinak. Nebýt mého osudového muže, dnes bych tu už nebyla.
Před patnácti lety jsem měla těžkou autonehodu. Byla jsem jediná, koho hasiči ze zdemolovaného auta vytáhli živého. A přesto, že to se mnou nebylo vůbec dobré a přišla jsem téměř o celou levou ruku, dala jsem se dohromady a doufala, že začnu žít zase „normálním“ životem. K mé smůle to ale nešlo.
Půl roku jsem nežila
Stále jsem měla před očima ten osudný večer před nehodou, kdy jsem nezodpovědně nastoupila do auta spolu s opilými kamarády. Ani řidič nebyl střízlivý. Nemohla jsem se vyrovnat s tím, že zrovna já jsem dostala druhou šanci, a ostatní ne.
Všichni, kteří viděli trosky vozu, říkali, že nechápou, jak jsem mohla přežít. Kamarádi a rodina za mnou chodili půl roku do nemocnice, i když jsem byla v umělém spánku, protože věřili, že se všechno spraví a já se probudím. Až později jsem se dozvěděla, že tam za mnou chodil ještě někdo další.
Dala jsem mu slib
Jmenoval se Tomáš, jak mi později prozradila sestřička na chirurgii, a byl u mě prý každou volnou chvíli. Tomáš byl profesionálním hasičem, a byl to právě on, kdo mě vytáhl z auta těsně před tím, než začalo po nárazu do mostu hořet.
Vnímala jsem a on si se mnou povídal, než přijeli záchranáři, aby mě udržel při vědomí. Prý mi říkal, že jsem krásná žena, proč vyvádím takové hlouposti, a že kdyby byl můj partner, dával by na mě lepší pozor.
Měla jsem mu slíbit, že jestli se z toho dostanu, tu šanci mu dám, aby mě mohl opatrovat. Sestřičky byly z toho příběhu celé naměkko. Jenže já si samozřejmě nic nepamatovala.
Neznámý zachránce
Když jsem po půl roce opouštěla nemocnici, on tam sice údajně stál, ale neoslovil mě. Možná se bál, že bych se mu vysmála. Nevím. Všechno mi to vyprávěly sestřičky na oddělení, kam jsem potom docházela na kontroly a rehabilitace.
Tomáše jsem tam ale už nikdy nepotkala. Vlastně jsem ani netušila, jak vypadá, jen jsem věděla, jak se jmenuje křestním jménem a že zasahoval u té havárie.
Snažila jsem se žít dál
Můj život opět zapadl do více méně starých kolejí a běžel dál. O mém zachránci se mi občas letmo zdálo a pomalu se mi začaly ve snech vracet i ošklivé vzpomínky, které jsem se snažila vytěsnit. Všechno se ale brzy mělo změnit.
Probudil mě zápach
Jednou v noci mě vzbudil štiplavý zápach, jako by se něco pálilo. Hrozně mě to vyděsilo, protože podobný závan hořících plastů jsem cítila i při nehodě. Vyskočila jsem proto okamžitě z postele. Hodiny ukazovaly dvě ráno a já jsem se snažila zorientovat v té tmě a zjistit, co se děje.
Když jsem vyběhla na chodbu, zjistila jsem, že kouř a zápach jde ze sousedního bytu, kde bydlela starší paní. Bušila jsem spolu s dalšími sousedy na její dveře, ale nikdo neotvíral.
Zavolali jsme tedy hasiče. Ani na chvilku mě v ten strašný okamžik nenapadlo, že mi tenhle požár možná přivede mého tajemného zachránce až ke dveřím.
Plameny šlehaly z oken
Vrátila jsem se do bytu, popadla kabelku a něco na sebe a snažila se co nejdřív dostat z domu ven. Sirény hasičů jsme slyšeli už zdálky. Stáli jsme spolu se sousedy před domem a sledovali, jak z okna začínají šlehat plameny. Bála jsem se, že i můj byt, který byl těsně vedle, lehne popelem.
Byl mezi nimi
Jakmile hasiči dorazili, všechno nabralo rychlý spád. Požár se sice podařilo uhasit, ale starou paní se jim zachránit už nepodařilo. Usnula a zapomněla zhasnout svíčku, od které chytil plastový ubrus. Plameny se pak šířily bytem rychle dál.
Můj byt naštěstí žádnou újmu, kromě strašného zápachu, neutrpěl. Když jsem se v tom všem zmatku obrátila na jednoho ze zasahujících hasičů, jestli už se můžu vrátit domů, že je mi zima, našla jsem Tomáše.
První obejmutí
Stál ke mně zády. Netušila jsem, že by to mohl být on. Zaklepala jsem mu na rameno. Otočil se, měl na hlavě helmu a tváře trochu zašpiněné. Jeho hluboké hnědé oči jsem ale najednou poznala okamžitě, ačkoli jsem ho od té nehody neviděla.
A bylo jasné, že i on poznal mě. Najednou se mu na rtech objevil obrovský a upřímný úsměv. Silně mě objal a pak se zase rychle odtáhl. Lekl se. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, a pak konečně promluvil.
Láska na celý život
Říkal, že mě hledal, ale v nemocnici mu adresu dát nechtěli a nikde se mu nepovedlo mě potkat. Celý rok a půl jsme se míjeli, přestože bydlel jen kousek od mého bytu. Prý na mě nemohl přestat myslet.
Vyprávěl mi, jak za mnou chodil do nemocnice a doufal, že přežiji. Možná tomu nebudete věřit, ale čtyři roky od nehody jsme se zasnoubili a rok nato jsme se vzali. Teď už máme dvě děti, syn půjde do první třídy.
Život je zkrátka nepředvídatelný. Kdybych tehdy neměla tu nehodu a on mě nezachránil, možná bych nikdy nepotkala pravou lásku – muže, který mě bude ochraňovat už napořád.
Milena T. (51), východní Čechy
