Znala jsem ho jen z autobusu, ale nikdy jsme spolu neprohodili jediné slovo. Jen jsme ráno nastupovali na téže autobusové zastávce. Myslela jsem na něho vždycky před usnutím. Je to dávno, tehdy jsem jezdila do základní školy, kde jsem pracovala jako hospodářka.
Jezdila jsem autobusem v sedm třicet dva, dodnes si to pamatuji. Pokradmu, ale opatrně, aby si toho nevšiml, jsem ho pozorovala. Ráda vzpomínám, jak jsem se ráno doma parádila, jak jsem promýšlela, co si vezmu na sebe, jakou rtěnku použiju, jakou kabelku si vyberu.
Nechci se chlubit, ale ze strany mužů o mě byl nevšední zájem. Jsem totiž po mámě zrzka se zelenýma očima, a po tátovi vysoká. U chlapů to mívalo úspěch. Tenhle jako by byl slepý.Vypadal trochu jako filmový herec.
Vysoký – velmi dobře jsem se přesvědčila, že je vyšší než já – štíhlý, světlovlasý. Modré oči. Sen všech žen. Téměř bez výjimky nastupoval zadními dveřmi, vystupoval v centru města, já jsem jezdila o dvě stanice dál, k základní škole.
Vypadalo to beznadějně. Po dlouhých měsících každodenního marného snění jsem si řekla, že to vzdám. Zrovna v té době se o mě ucházeli tři zajímaví muži. Dva učitelé ze školy, jeden z nich tělocvikář s perfektní figurou, a navíc mi napsal dopis mladík, se kterým jsme si padli do oka na horách.
Psal, že na mě musí pořád myslet. To znělo nadějně a romanticky. Žádný z nich nebyl tak hezký jako tajemný neznámý z autobusu, ale co jsem mohla dělat, když o mě nejevil zájem? Končím s ním, rozhodla jsem se.
Končíme, aniž jsme začali.Vyslyšela jsem tělocvikářovo pozvání na schůzku a zakázala si na tajemného neznámého myslet, pokukovat po něm v autobuse či nastupovat, stejně jako on, zadními dveřmi. Bylo po všem, cítila jsem bezedný smutek.
Na rande s tělocvikářem jsem asi působila jako tělo bez duše. Seděli jsme v kavárně, přinesl mi růži, zaplatil kávu a dvě deci vína, a nedostal za to ani můj úsměv. Když mě doprovázel k autobusu, drobně se rozpršelo.
Nastoupila jsem, zamávala svalnatému sportovci a pozorovala kapky na okně. Když jsem autobus opouštěla a snažila se roztáhnout deštník, spadl do louže. Džentlmen v černém kabátě se shýbl a podává mi ho. Byl to on! Zmohla jsem se na poděkování a on povídá: "Nepůjdeme někam na kafe, když je takové psí počasí?" Dokázala jsem jen přikývnout.
Nevěřila jsem svému štěstí. Tajemný neznámý už není tak docela neznámý, jeho příjmení nosím dodnes.
Ilona J. (55), Nové Město na Moravě.
