Naše čtenářka se nečekaně ocitla na jiném místě, než chtěla – a také v jiné době.
Kdykoliv jsem svůj záhadný příběh někomu vyprávěla, setkala jsem se s nedůvěrou nebo i výsměchem. Nejčastěji mi říkali, že to byl všechno jenom sen; někteří lidé měl i narážky na možné ovlivnění alkoholem. Já jsem ale celoživotní abstinentka a k nějakým fantaziím a výmyslům jsem měla vždycky daleko. Ten noční zážitek z doby před deseti lety si ale dodnes neumím vysvětlit. S určitostí vím jen jedno: že se mi opravdu stal.
Nic mi nebylo nápadné
Byla jsem tehdy navštívit svoji maminku ve své rodné vesnici. Po smrti otce bydlela sama, ale všechno zvládala. Měla i hodné sousedy, kteří pomáhali, kdykoliv něco potřebovala. Zdržela jsem se déle, než jsem plánovala a tak mi ujel přímý spoj z návsi. Musela jsem jít na jiný autobus, který jel z rozcestí. Tuhle cestu po úzké silnici z vesnice jsem kdysi absolvovala snad tisíckrát a dobře jsem ji znala. Pamatuji si, že než jsem došla na rozcestí, změnilo se počasí. Začalo drobně mžít a padala mlha. Nebylo na tom nic divného, psal se říjen. Došla jsem na zastávku a vyhlížela autobus. Za chvíli se objevil. Hned jsem si povšimla, že je nějak zvláštní, ale nepřikládala jsem tomu důležitost. Nastoupila jsem a koupila si jízdenku. Všechno proběhlo jako obvykle. Zjistila jsem, že jsem jedinou cestující. To mě také nepřekvapilo, autobus vyjížděl ze sousední maličké vesnice.
Myslela jsem, že jsem se spletla
Venku se udělala ještě větší mlha a nebylo skoro vidět na krok. Autobus jel pomalu a já byla ještě myšlenkami u mámy. Teprve když vozidlo nikde nezastavovalo a já dál zůstávala jedinou cestující, začala jsem si připadat divně. Najednou se mlha začala rozptylovat. Já jsem zjistila, že okolí za oknem vůbec nepoznávám. Byli jsme v nějakém malém městečku, jehož ulice jsem viděla poprvé. Znepokojeně jsem vstala a šla se zeptat řidiče, kam to vlastně jede. Ten ale v tu chvíli zastavil. Obrátil se ke mně a řekl, že jsme na konečné a mám si vystoupit. Dál už jen mlčel. Dveře byly otevřené. Pořád ještě jsem celou situaci přikládala svému možnému omylu. Asi jsem si nevšimla, že z rozcestí jezdí i jiné autobusy a nastoupila do nesprávného. Řidič mě neupozornil na omyl, protože jsem mu při koupi jízdenky automaticky řekla cenu a ne místo. Ale kde jsem to vlastně byla?
Byly tam plynové lampy!
Lámala jsem si hlavu, kde jsem se to ocitla. Jakmile jsem v nevlídném večeru potkala prvního člověka, chtěla jsem se zeptat na jméno toho městečka. Otázka mi ale zůstala viset na rtech, protože dotyčný muž byl oblečený tak, jako by se psala doba tak na začátku minulého století. I další lidé, kteří za chvíli šli po chodníku, měli podobný styl oděvu. Došlo mi, že na ulici nejezdí žádná auta a že to matné osvětlení je od plynových lamp. Teprve v tu chvíli jsem se začala strašně bát. Uvědomila jsem si, že jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla v úplně neznámém světě a že nevím, jak se dostanu zpátky. Viděla jsem jediné řešení: vydala jsem se pěšky ve směru, ze kterého mě autobus přivezl. Vyděšená jsem skoro utíkala a snažila se nevnímat ten tajemný starodávný svět, který mě obklopoval. Najednou mě znovu začala obklopovat hustá mlha. Za mnou se ozvalo zatroubení a já viděla ten samý autobus, který mě do neznámého města přivezl. Zoufale jsem zamávala, aby mi zastavil. Stalo se tak a já uvnitř s úlevou dopadla na první sedadlo. Projeli jsme mlhou a ve tmě jsem poznala starou známou silnici. Autobus mě dovezl na zastávku, odkud jsem předtím vyjela. Vrátila jsem se k mámě a přespala tam. Vymluvila jsem se, že autobus nejel. Teprve později jsem o svém hrůzyplném a nepochopitelném zážitku řekla některým blízkým lidem. A jak jsem psala na začátku, stejně mi nikdo nevěří!
Alena E., (54), Most
