Tajemný noční tvor přilétal každou noc na mé okno a budil mě

Seděl tiše na parapetu a díval se, jak spím. Svým uhrančivým pohledem a strnulostí mě děsil. Když jsem ale ulehla v jiném pokoji, našel si mě. O sýčkovi se traduje, že větší smrt.

Za celý svůj život jsem ho slyšela houkat jen párkrát. Ten zvuk mě děsil, a vůbec se nedivím, že si vysloužil takovou pověst. Byl to hlas ze záhrobí. Kdo jej někdy slyšel, určitě nezapomene. Prvně jsem slyšela sýčka u babičky na vesnici, a po druhé na pionýrském táboře během obávané Stezky odvahy. Vedla kolem opuštěného mlýna, a on si tam tu noc sedět a houkat na celé údolí. Ta stezka patřila k nejhroznějším chvilkám v mém životě. Dlouho jsem nevěděla, jak sýček vypadá, až jsem si ho našla v knize. To, že si ho budu moct jednou prohlídnout zblízka, jsem netušila. Tehdy jsme byli s manželem a dětmi na dovolené v jižních Čechách. Bydleli jsme v malém rodinném pensionu na samotě, a moc se nám tam líbilo.

Snažil se mě ovládnout?

Spala jsem v pokoji s manželem a děti, protože už byly větší, měly svůj vlastní pokoj vedle nás. Od chvíle, kdy se mi narodily děti, mám lehký spánek, a tak mě probudil i tichý šramot. Otočila jsem se po zvuku, a nevěřila vlastním očím. Ve světle měsíce a hvězd, které ozařovaly okolí, se skvěl za oknem nádherný exemplář. Dívala jsem se na něj s ohromením. A pak mi to nedalo. Vstala jsem z postele a tiše jako myška se plížila k oknu, abych sýčka nevyděsila. Divila jsem se, že jsem došla až k němu. Dívali jsme si vzájemně do očí – jen sklo okna nás dělilo. Byla jsem fascinovaná hloubkou toho pohledu. Díval se dlouho a upřeně. Kdo ví, jak dlouho bych to vydržela, kdyby z vedlejšího pokoje nepřiběhla dcera, že se jí zdál ošklivý sen. Sýček se vznesl a odletěl.

Nemohla jsem uniknout

Dcera měla teplotu a hned vzápětí se jí udělalo špatně. Lehla jsem si k ní a doufala, že se její stav zlepší. Dcera po chvilce usnula a já začala taky dřímat – vedle ní. A v tu chvíli se ozval zase ten šramot. Vytrhl mě z polospánku. Otevřela jsem oči a s překvapením zjistila, že můj sýček sedí opět na okně a díval se na mě. Opatrně jsem se k němu připlížila a opět jsme se dívali do očí. A jak jsem tak hleděla do toho hlubokého pohledu, najednou mě polila hrůza. Ovládl mě děsivý pocit, že se dívám do očí smrti. Odskočila jsem od okna a neubránila se výkřiku. Děti se probudily a manžel přiběhl z vedlejšího pokoje. Já se třásla po těle a nemohla se zbavit hrůzy, která mě posedla. Chtěla jsem okamžitě domů.

Chtěl mě pouze varovat?

Brzy ráno jsme sedli do auta a vyrazili k domovu. Svůj pobyt jsme zkrátili o dva dny. Manžel se kupodivu nezdráhal, i to považuji dnes za zázrak. Vždycky měl svou hlavu. Tentokráte ale ne. Možná také něco cítil, ale nikdy to nepřiznal. Už během cesty začala dceři prudce stoupat teplota a vteřinu po vteřině se horšil její zdravotní stav. Už jsme ani nedojeli – a zamířili do nejbližší nemocnice. A to v poslední chvíli. Dcera měla zánět mozkových blan od klíštěte. Skutečnost, že jsem poslechla varování sýčka, jí tehdy možná zachránilo život nebo aspoň zajistilo rychlou pomoc a zmírnilo následky tohoto nebezpečného onemocnění.

Kristýna (46), Strakonice .

reklama
reklama

Komentáře