Než vstoupí KAREL GOTT (77) na pódium, jistojistě si jakožto náš národní poklad zaslouží tu nejlepší péči. Od jisté doby se však na Mistra musí s ještě větší opatrností. Začal mít snad na stará kolena hvězdné manýry, které mu vždy byly cizí?
Přestože Karel Gott nikdy nebyl nějaká velká primadona, i on, jako spousta dalších umělců, měl před každým svým koncertem požadavky, aby pak mohl svému věrnému publiku předvést ten nejlepší výkon. Ačkoli zpěvák doposud konkrétně neprozradil, co ho mělo správně nastartovat, dovolujeme si tvrdit, že mezi jeho požadavky patřila vlastní šatna, speciální nápoje a možná i nějaká ta dobrá strava.
Musí na něj opatrně
Jak ale nyní vyplulo na povrch, pokud se Mistr spokojil s málem, teď toho vyžaduje mnohem víc. Jeho nejbližší tým ani lidé, kteří se před vystoupením okolo něj pohybují, mu nesmějí sdělovat žádné negativní zprávy.
„Nemám rád, když mi někdo vypráví nehezké věci nebo špatné zprávy v den vystoupení,“ přiznává zpěvák s tím, že na něj nesmí mluvit ani moc hlasitě. To by ho rovněž mohlo nepěkně ovlivnit. „A říkejte mi jen dobré zprávy, a ne to, co kdo o mně říkal,“ dodává Gott.
Jak se zdá, od té doby, co si Mistr prošel náročnou léčbou rakoviny mízních uzlin a po zdlouhavé rekonvalescenci se snaží opět vrátit v plné síle na koncertní pódia, je zkrátka háklivý na to, aby ho někdo něčím ošklivým rozptyloval. Jinak si jeho chování nelze vysvětlit.
Do společnosti ho častěji než žena doprovází jeho mluvčí. Ivančina kamarádka.
Fandí si
Kromě toho, že si ho musí jeho spolupracovníci hýčkat jako v bavlnce, má zpěvák také jisté rituály, bez kterých se neobešel v dřívějších dobách před nemocí, ale i teď. Dobrou atmosféru si navozuje například kvalitní hudbou, kterou má rád. „Vždycky mě nádherně rozezpívali opěrní pěvci i zpěváci balad. Zavřu oči a přede mnou maluje Renoir,“ líčí mnohonásobný zlatý slavík, který také sám sebe umí krásně povzbudit. „Vezmu si smoking, řeknu si sám pro sebe: ‚Karle jsi dobrej, jdi na to,‘ protože jedině s takovým pocitem můžu jít na jeviště. Zpěvák nemůže jít plný mindráků před publikum,“ svěřil se nám Karel, do něhož by asi jen málokdo řekl, že něco takového vůbec musí řešit.
Strach ze selhání?
A co tréma? Sužuje Mistra po tolika letech vystupování? „Jestli mám trému? No jistě. Umělec, který nemá trému, to nemůže myslet vážně se svým vystoupením,“ přiznává bez okolků zpěvák s tím, že když předstoupí před nadšené a jásající publikum a vidí přijetí, tréma je rázem pryč. Už je tedy nad slunce jasné, proč i po nemoci, kdy by se měl Gott raději šetřit a podle lékařů ideálně pověsit pěveckou kariéru na hřebík, se mu nechce jen tak odejít od jeho milované profese a publika, které ho tolik dobijí.
