Místní babičky byly přesvědčeny, že se na louce u hájovny dějí zázraky. Před Vánocemi tu docházelo k čemusi zvláštnímu. Vypadalo to, že tuhle záhadu nikdo nikdy nerozluští.
Tatínek byl hajný. Naše hájenka trůnila na kraji lesa. Znala jsem les důvěrně. Dodnes bych se zavázanýma očima našla mýtinu U vysoké jedle, Kroupův posed anebo Kamenitý vrch.
Les byl nejkrásnější v zimě. Smrky si oblékly bílé kabáty, v závějích jiskřily sluneční paprsky a z pěšinek se dalo číst jako z knížky. Podle stop zvěře jste poznali, kdo tudy zrovna běžel nebo hopkal.
Zázrak na louce
Největší lesní záhada, o níž jsem byla přesvědčena, že ji nikdo nikdy nerozluští, byla ta věc s vánočním stromečkem. Někdy začátkem prosince se na loučce, která neměla jméno, to jen já jsem si ji v duchu pokřtila na kopretinovou, stal zázrak.
Aspoň ty dvě staré lesní dělnice, které tátovi často chodívaly pomáhat sázet stromky, to nazývaly zázrakem. Uprostřed louky stával mladý smrček – před svátky najednou bohatě ozdobený, jako by stál někde v salonu u krbu. Pyšnil se červenými kulatými ozdobami, stříbrnými řetězy, nahoře na špičce zlatou hvězdou.
Zírali jsme na něj s tátou jako na zjevení. „Co to,“ polkl táta, „proboha svatýho je?“ Nedostala jsem ze sebe ani slovo. Rozkřiklo se to po samotách i po vsi. Babičky razily teorii o zázraku, umocněnou faktem, že ke stromečku nevedly žádné stopy.
Byly nejspíš zaváté, sněžilo, jako by vousatý pánbíček roztrhl peřinu. Myslím, že na ten výjev nikdo z místních nezapomněl. Zopakoval se i o dalších Vánocích. Když se překulil též ten následující rok, napadlo nás s tátou číhat v lese a přijít zázraku na kloub.
Přečkali jsme půlku prosincové noci v zasněženém houští a utekli domů. Dva dny poté jsme na louce oněměli úžasem. Smrk byl opět ozdobený a velebně a tiše se na něj snášely sněhové vločky. V létě jsem se vdala a odstěhovala do města, přesvědčená, že vánoční tajemství nikdy nerozluštím.
Lásku mi zatajil
Po letech, bylo mi skoro šedesát, za sebou dvě zpackaná manželství, jsem se stavila na kafe v hospodě U hájovny, tehdy už polorozbořené. Točil tu pivo Honza, spolužák ze základky. Nedalo mi to a zeptala jsem se na dávnou záhadu.
Zasmál se: „To jsem byl já. Byl jsem do tebe zamilovanej, dělal jsem to z lásky. Pak ses mi ale vdala.“ Když jsem dokázala promluvit, zasípala jsem: „Proč jsi mi, proboha, nic neřekl?“ Pokrčil rameny: „Mrzí mě to. Byl jsem strašně nesmělej.“
Jana (64), Kroměříž
