Manžel mě stále jen nabádal ke spořivosti, ale mně to nebavilo. Toužila jsem si udělat radost. Užít si svých těžce vydělaných peněz!
Stále jsem se jen uskromňovala. Dokud byly děti malé, mělo moje počínání smysl. Chtěla jsem jim dopřát vše, co měli jejich spolužáci. Když odrostly a postavily se na vlastní nohy, těšila jsem se, že bude řada na mě. I já chtěla hezké oblečení a všechno, co měly moje kamarádky a kolegyně!
Pořád by jen škudlil
Manžela jsme se o nic neprosila. Vydělávala jsem víc, než on. Pracovala jsem na směny a příplatky mi o hodně navyšovaly plat. Jenže, manžel stále jen mluvil o zadních kolečkách a spoření. „Založíme si zvláštní fond na důchod. Ještě k tomu spoření, co říkáš Silvinko?“ ptal se vemlouvavě, ale já stěží potlačila vzrůstající vztek. Na co pořád škudlit! Chtěla jsem žít hned teď! Na truc jsem si koupila tu nejdražší kabelku, kterou měli. A taky parfém z reklamy. Toužila jsem po něm už dávno, ale odrazovala mě vysoká cena. Ta ale byla právě důvodem mojí tajné vzpoury. Čím vyšší, tím lepší!
Mně se chtělo utrácet
„Co to máš za kabelku?“ ptal se podezíravě můj muž a já se jen usmála. Namluvila jsem mu, že mi ji dala kolegyně, protože se jí nehodí! Mojí nové vůně si naštěstí nevšimnul, ale i pro tu jsem měla připravenou výmluvu. Výhodnou slevičku! Neuplynul měsíc, kdy bych si hned po „Svatém Berousovi“ nepořídila něco hezkého. Drahého! Luxusního. Brzy jsem měla plnou skříň moderního oblečení, bot a doplňků. Zatoužila jsem po luxusu jiného druhu. Kosmetice, masážích a také nějakém tom vylepšení. „Nezhubla jsi?“ zeptal se mě obdivně ten můj skrblík a hned se ke mně hnal, aby mi nekontroval faldíky na břiše. Bývalé faldíky, po kterých nezbyla ani památka. Kdyby jen tušil, co mě stála speciální liposukce břicha mrazem! Zůstaly mi po ní modřiny, ale ani těch si nevšiml.
Chytil se za nos
S utrácením jsem mínila pokračovat, kdyby mi vše nepřekazila náhoda. Na společné procházce jsme potkali naši známou. Vypískla obdivem nad mým outfitem a také nad penězi, které tahle paráda stála. „Teda Zdendo, považovala jsem tě za skrblíka, ale spletla jsem se! Jsi borec! Silva má štěstí, že si tě tenkrát vzala. Že mi tě přebrala! Pamatuješ se, ne?“ Teprve v tomto okamžiku mi došlo, že ta potvůrka vyzvonila moje tajemství schválně! Potkala jsem ji totiž nedávno na nákupech a koukala na mě jako nějaká kobra, co se chystá spolknout myš. Kradmo jsem pozorovala, jak manžel střídavě brunátní a bledne. Čekala jsem scénu, výčitky, hádku. On ale jen pyšně pokýval hlavou. „Však si to Silvinka zaslouží! Sluší jí to, že? Jsem na ni pyšný!“ Od té doby si mohu kupovat všechno, po čem moje srdce touží. A nemusím už nic tajit!
Jana T. (63), Tábor
