Dostala jsem se až na samé dno. Byli jsme finančně totálně v krizi. Pochopila jsem, že je matka ochotna pro děti udělat cokoli. I krást.
Když se mi narodila Janička, můj celý příjem byla mateřská, která tehdy činila asi tři tisíce korun. Bydlet jsme mohly naštěstí u mamky, jenže ta pracovala jako knihovnice a příjem jí stačil na pokrytí bydlení a jídla. Táta už nežil a otec mé dcery se k dítěti nikdy nepřihlásil, žádné alimenty mi tudíž neplatil.
Často jsem v noci plakala, že nemůžu Janičce koupit ani hračku, že ji málem nemám do čeho obléknout. Naštěstí mi občas něco sehnaly kamarádky. U dětského lékaře jsem si vždycky připadala jako nejchudší z nejchudších. A někdy jsem měla i dojem, že tak se mnou lidi jednají.
Hloupý plán
Přišly Vánoce a já neměla na jediný dárek. Dcera si přála králíčka, který hrál, zpíval a točil se dokola. Chodila jsem kolem prodejny a přemýšlela, jak to udělat, aby tu hračku měla dcerka pod stromečkem. Pak jsem do prodejny vstoupila a předstírala zájem o koupi.
Nechala jsem si různé hračky ukazovat a vyptávala se. Když se u pultu nahromadilo více zákazníků, řekla jsem, že si to ještě rozmyslím a odcházela pryč. U výlohy nikdo nestál. Pro králíčka jsem rychle sáhla, strčila si ho pod bundu a s bušícím srdcem vycházela ven.
Slitovali se
Jenže! Tehdy jsem netušila, že i hračky mají na sobě přidělaný čip. Tenhle systém zabezpečení jsem tehdy ještě neznala. Ochranka mě zadržela a já musela svůj lup odevzdat. Byla to šílená ostuda.
Nejraději bych se propadla do země. Děsila jsem se následků. Když jsem jim ale se slzami v očích popsala svoji finanční situaci, vyřešili se mnou krádež domluvou. A králíčka, světe zboř se, jsem dostala na splátky.
Každý měsíc jsem přinesla to, co jsem mohla. Dodnes jsem jim moc vděčná, že měli s nešťastnou ženou na pokraji bídy pochopení. Bylo to pro mě ale velké poučení a už nikdy bych nic takového příště neudělala.
Hana (61), Slaný
