Za směšný peníz koupila vilu plnou nájemníků od majitelů, kteří ji získali v restituci. Do roka všechny vystěhovala. Oháněla se při tom mým těhotenským průkazem.
Koupila vilu v Malešicích za hubičku. Od majitelů, kteří ji získali v restituci, a cítili se z takového daru osudu zoufalí. Vila byla plná nájemníků, kteří měli svá práva dům obývat. Majitelé neměli na opravy, a s vilou nemohli nikterak disponovat. Na úřadě jim dali rázně najevo, že získat náhradní byty pro nájemníky bude trvat dlouho. Byli rádi, když se danajského daru zbavili a dům s velkým pozemkem téměř v centru Prahy prodali za neskutečně nízkou cenu. To, co bylo ale nemožné pro Čechy, hravě zvládla jedna do Prahy přivdaná Slovenka ze Šariša. Nechyběla ji bojovnost na úřadech a hlavně žaludek na to, jak nájemníkům žití v domě znepříjemnit.
Plížila jsem se podél zdi
O tom, jaké geny v sobě nosí můj vyvolený, jsem neměla ani tušení. Vykřikoval do světa, že se narodil v Praze. Prozření přišlo až v mém pátém měsíci těhotenství, když jsem se nastěhovala do vlhkého ateliéru v suterénu jejich domu. Tam jsem naštěstí dlouho nepobyla. S mým těhotenským průkazem a potvrzením, že je ateliér nevhodný pro těhotnou ženu, vyrazila tchyně na úřad. Vydupala náhradní byt pro starší manžele, kteří v domě bydleli. Abychom my získali jejich byt pro sebe a byli prý „ve vlastním“. Tchyni to však nestačilo. Nadšená úspěchem a chtivá celého domu zaútočila na další byt. Ten obývala stará nemocná paní. Boj došel tak daleko, že tchyně vyměnila zámek od vchodových dveří, aby se stařenka nedostala domů. Plížila jsem se podél zdi, abych babce otevřela. Bylo mi hanba. Stará paní mě ale konejšila: „Vy za nic nemůžete. Hlavně se nerozčilujte, ať to neodnese to malé!“ Ve vysokém stupni těhotenství jsem se cítila přecitlivělá, roztřesená a zranitelná.
Nebyla jsem perpetuum mobile
Bylo s podivem, že se mi po tom všem narodila zdravá dcera. Říkala jsem si, že jsem nejspíš hodně odolná. Tchyně si byt vybojovala. Staré paní nepomohli ani právník, ani dcera lékařka. Přestěhovala se tedy, aby měla klid. Přítel s jeho matkou mě hned po porodu zapřáhli. Ačkoliv jsem kojila, musela jsem se vrátit do práce a makat. Můj miláček si hrál na velkého umělce a trávil čas lelkováním v ateliéru. Kdyby aspoň hlídal naši dcerku! Nebylo divu, že byl plný nevybité síly a dorůžova vyspinkaný, zatímco já se řítila ke dnu. Ta tam byla moje energie. A do toho všeho jsem znovu otěhotněla. Syn se narodil předčasně a se srdeční vadou. Byl následkem mého naprostého vyčerpání. Protože mě se synem přesunuli na oddělení s maminkami, kterým se narodila také problémová dítka, vyprávěly jsme si své osudy. Vzpomněla jsem si na babičku, která říkala: „Žena musí být během těhotenství šťastná, aby se jí narodilo zdravé dítě“. U všech, které jsme tam byly, se tato pověra potvrdila. Jedna prožila během těhotenství šok ze smrti svých rodičů při autonehodě, druhá žila v děsivém prostředí své tchyně a její rodiny podobně jako já.
shutterstock_348886679
.Pomlouvala kudy chodila
Narozením mého nemocného synka nabraly věci rychlý spád. Negativní energie tchyně se obrátila proti mně. To, co si dokázala vymyslet, to by ani autory televizních seriálů nenapadlo. Nejprve všude roznášela, že jsem během těhotenství pila jako duha. Dobře přitom věděla, že jsem až do třetího měsíce kojila dceru (a přitom chodila do práce), a tudíž pít nemohla. Pak začala vyprávět, že to není synovo dítě a měla bych jít na vyšetření DNA. To mě tak rozzuřilo, že jsem se tuto myšlenku pokusila u přítele prosadit, abych zlé slovenské ženě zavřela ústa. Při tak vysokém pracovním nasazení, jaké jsem měla, a druhé směně doma s malým dítětem, mi skutečně na milence kapacita nezbývala, i kdybych chtěla. A tak vše rychle spělo k mému odchodu. Přišel den s velkým D a já sbalila děti, morče, své oblíbené knihy a hudbu a napsala dopis na rozloučenou. Ať si tu svou vilu za miliony, kterou získali hlavně díky mým dětem, naloží jako králíka na smetaně.
Dcera mě podpořila
Bála jsem se, že mi jednou dcera vyčte, že jsem ji z luxusu a přebytku odvlekla do nuzného prostředí malé garzonky. Ale opak se stal pravdou. Dcera se mi stala velkou oporou, pomáhala mi, hlídala bratříčka, učila se s ním, abych já mohla pracovat i po nocích a přežili jsme. Večer se ke mně vždy přitulila a řekla, zejména když jsme neměli peníze: „Maminko, my to vydržíme! Už se k tátovi nevrátíme!“ Jednou jsem našla její písemnou práci z občanské nauky. Dostali za úkol sepsat pět věcí, které se jí na domově líbí a které nikoliv. Se zájmem jsem si její názor přečetla. Na prvním místě toho, co se jí na domově líbí nejvíce, stálo: „Líbí se mi, že táta a máma bydlí každý jinde. Když bydleli spolu, pořád se hádali. Dnes se umí o všem v klidu domluvit. “ Dnes je mým dětem téměř dvacet, jsou z nich vyrovnané osobnosti, a skutečnost, že jejich rodiče žili odděleně, považují i dnes za můj moudrý krok. A pokud čtenáře zajímá, co dcera napsala, že jí na domově nejvíce vadí, tak to bylo to, že nám teče lednička.
.. O.K. (49), Praha .
