V období letních prázdnin jsme se kdysi s partou přátel rozhodli zažít trochu dobrodružství. Sebrali jsme spacáky, stany, nějaké oblečení a vyrazili na toulky po jižních Čechách.
Vždy jsme si našli místo na přespání a druhý den jsme pokračovali stopem nebo vlakem dál. Jednoho dne jsme se na své cestě dostali do vsi Kubova Huť, která je na prahu Boubínského pralesa.
V místní hospůdce jsme poobědvali a svěřili se místním, že chceme přespat v Boubínském lese. „Zbláznili jste se?“ křikl na nás jeden starší pán od vedlejšího stolu. „Vy nevíte, co se povídá?“ přidal se k němu další. „Jestli si potřebujete něco dokázat, klidně tam jděte!“ dovršil své varování třetí.
Pomalu se nás zmocňoval strach
Ačkoli jsme se začali trochu bát, i přesto jsme se rozhodli, že v lese přespíme. Přece jsme nebyli žádní srábotkové, kteří věří na pohádky. Ještě za bílého dne jsme vešli do lesa a procházeli se jím. Snažili jsme se jít podle turistických značek, abychom se neztratili, ale dostávali jsme se jen hlouběji a hlouběji.
Začali jsme mít strach. Všichni do jednoho. Přispělo k tomu i strašidelné okolí. Trouchnivějící větve spadaných stromů, stále přítomné šero, strašidelně zkroucené kmeny. I když byl den, nepříjemný pocit z lesa nabýval na síle u všech z nás.
Přenocovali jsme na louce
Dodávali jsme odvahu jeden druhému a nakonec jsme se dohodli, že přeci jen přespíme mimo les. S blížící se tmou jsme postavili stany na přilehlé louce a při pití čaje z termosky a žvýkání chleba jsme mluvili o dojmech z lesního království.
Po celou dobu jsme vnímali nezvyklé ticho a tmavé obrysy stromů nám na odvaze nepřidávaly. Když jsme se rozhodli jít spát, byla skoro půlnoc.
Probuzení uprostřed noci
Nemohla jsem dlouho usnout. Stále jsem se musela soustředit na mrtvolné ticho, které nás obklopovalo. Ani nevím, kdy jsem nakonec usnula a vůbec už si nemůžu vzpomenout, co mě vlastně probudilo.
Byla jsem celá zpocená a srdce mi bušilo strachy jako o závod. Zmateně jsem se posadila a poslouchala, co bylo příčinou mého probuzení, když jsem si náhle všimla, že můj kamarád, který spal vedle mě, je také vzhůru a poslouchá.
Nelidské hlasy
„Co to bylo?“ zeptala jsem se ho. Chvilku jsme tiše seděli a hleděli do neproniknutelné tmy, když se znovu ozvaly ty hlasy. Jakoby obklopovaly celý náš stan. Tichý šepot a pomalé krůčky. Děsivé na tom bylo, že nezněly vůbec lidsky.
Váhavě jsem sáhla po zipu u stanu a s bušícím srdcem jsem jej rozepnula. Když jsme vylezli ven, nikde nikdo nebyl. Po chvilce se rozepnuly i dva sousední stany a z nich vylezli stejně vyděšení kamarádi. „Slyšeli jste to?!“ ptali se nás.
Hrůzostrašné stíny
S baterkami v ruce jsme prozkoumávali celé okolí. Nikde nikdo. Když potom jeden z nás ukázal vyděšeně na kraj lesa, zahlédli jsme ve svitu měsíce podivné stíny. Krve by se v nás nikdo nedořezal. Byly tři hodiny v noci a my už do svítání nezamhouřili oči. V šest ráno jsme se sbalili a utíkali rychle na nádraží.
Jiřina T. (51), Nový Bor
