Nechápu, kde se to v té holce vzalo. Snad vliv špatné party, nevím. Jisté je, že je z ní vyděračka, vyhrožuje, že mě udá, že jsem ji zneužíval. Je to paradoxní...
Taková to byla hodná holka… Měl jsem ji vždycky rád, staral jsem se o ni, když to bylo potřeba, když jsem ji hlídal jako miminko, trpělivě jsem ji tišil, když plakala a přebaloval jsem ji. Měl jsem ji jako vlastní dceru. A tím spíš, že své děti nemám, nikdy jsem se neoženil, mám k Adélce téměř rodičovský vztah. Jenomže musím pořád zoufale kroutit hlavou nad tím, čeho jsem se to nakonec dočkal. Co jsem za svou dobrotu musel najednou vytrpět a co asi ještě vytrpím… Je to obludné rozčarování! Ten vztah strýček – neteřinka, jak už jsem předeslal, neměl po celé dětství té holčičky tu nejmenší vadu. Skutečně… Vždycky, když bylo Adélce ouvej, šla za mnou, mnohdy dřív, než za svou mámou, mou sestrou Jiřinou. Bydlíme kousek od sebe, tak byla u mě v jistých problematických údobích svého života, jak se říká, pečená vařená. Kdybych býval tušil , co z takových častých styků může vzejít, rozhodně bych ji snad ani do mého domu nepustil. Ale kdo to mohl tušit… Často si třeba u mě psala domácí úkoly, protože máma prý na ni doma ječí a ona nemá klid. A když se jednou s mámou pohádala, prohlásila, že u mě bude bydlet a už se ke mně začala stěhovat. Dalo to hodně práce a diplomatického úsilí, než jsme ji všichni společně přemluvili, ať se vrátí do svého pokojíčku. Možná, že svou roli také hraje to, že Adélka je jedináček a její rodiče se na ni tak nějak příliš soustředili. Kladli na ni vysoké požadavky a ji už to začalo otravovat.
Najednou skoro zdivočela
Ta soustředěná výchova ambiciózních rodičů nakonec nepřinesla žádoucí efekt. V pubertě se milá Adélka začala chovat zpupně. Ano, byla v pubertě a takové chování k tomu období obvykle patří, ale to, co začala dělat ona… Má sestra z toho byla na nervy a ty jí samozřejmě často ujely. A ten její Miloš? Ten jak může, zmizí z domu za kamarády. Počíná si, jako kdyby vůbec žádnou rodinu neměl. Prostě na ni nestačili, Adélka rodičům přerostla přes hlavu, a to velmi brzy. A ti se revanšovali tím, že jí přestali dávat kapesné a vůbec ji brali zkrátka. To asi považovali za jediné řešení, které na ni bude platit. Začala jim krást peníze. Na to přišli brzy a z toho byl povyk! Měla namále, mohla jít někam do diagnostického ústavu, nebo, jak se dřív říkalo, do polepšovny, ale unikla o vlásek. Ovšem rodiče přitvrdili… A v tom jsem přišel na řadu já. Začalo to také drobnými krádežemi, a já jsem nic neříkal. Reagoval jsem úplně opačně, než by reagoval jiný člověk, myslím. Šel jsem za Adélou a dal jsem jí dvě stovky, někdy i tři a řekl, ať na sebe dbá, ať zkusí přemýšlet o tom, jaké hodnoty jsou v životě ty správné, o tom, co je dobré a co není a tak dále a tak podobně. Prostě jsem jí mírně mluvil do duše. Koukala na mě podezíravě, nebo spíš jako na blázna, ale peníze si s takovým nesrozumitelným „…kuju“ vzala.
Byl jsem v šoku
A já blázen jsem myslel, jak nejsem mazaný, jak jsem na to vyzrál! Jednou takhle v sobotu odpoledne přišla, a že ať jí dám litr. Ano, prý „litr“. Nevěřil jsem svým uším. „Na co ho potřebuješ, beruško,“ zeptal jsem se udiveně. „To neřeš, strejdo. Prostě ho potřebuju. Nebo, co by, já ti to klidně řeknu. Je diskoška a jdeme s partou, skoro všichni jsou na kříži, tak potřebujeme helfnout.“ Musel jsem se zeptat, co to znamená „být na kříži“. Prý to samé, co bez peněz. Pitomě jsem se zeptal, jestli by tedy nebylo lepší nikam nechodit. Na to mi neodpověděla a koukala se na mě pohledem, který zpětně hodnotím jako soucitný. „Tak dáš mi ten litr?“ Zakroutil jsem hlavou. To, co, udělala pak, mě zcela konsternovalo. Jak tak stála proti mě, začala si rozepínat blůzu. Blesklo mi hlavou, že mě chce snad svést… Moje vlastní neteř? Za koho mě má? Ale nezmohl jsem se na žádnou otázku. Zato ona ano. „Řeknu, že jsi mě zneužíval. Tak dáš mi ty peníze?“ V tu chvíli jsem měl v hlavě něco, co by se dalo nazvat vichřicí, či změtí prádla v automatické pračce, nebo rojem zuřivě bzučících včel. Vůbec jsem nemohl přemýšlet. První věc, která mě napadla, byla, že okamžitě zavolám policii. Když jsem ale viděl její odhodlaný výraz, bylo mi jasné, že má všechno dost dobře rozmyšlené. A to mi také záhy docela srozumitelně osvětlila.
Jako robot
„Mám takový svůj deníček, který jsem si chvíli vedla jen tak pro legraci. Jsou tam samé vymyšlené příhody. To bys koukal, co jsem si tam všechno navymýšlela, máš tam zajímavou roli. Ale asi by tě zavřeli, kdyby to někdo četl. Někdo jako policie…“ Určitě jsem zbledl, cítil jsem, jak se mi odkrvuje hlava. Málem jsem omdlel. Natáhla před sebe ruku, dlaní nahoru. „Počkej, musím jít do kabátu,“ slyšel jsem se, jak mumlám. A jako robot jsem skutečně otevřel skříň, vyndal peněženku a v ní byla dvoutisícovka. Jinak nic. Vzpomněl jsem si, že jsem se cestou z nádraží včera stavoval v bankomatu a pak už nikde, takže nemám drobné. Sáhla po té tisícovce a řekla: „Dík, strýčku, hodnej, vidíš, že to jde…“ Naprázdno jsem polkl a tupě si pomyslel, že budu teď zase muset jít k bankomatu. „Budu mlčet jako hrob,“ slyšel jsem svou neteř, jak zvesela cynicky haleká. Sedl jsem si a snad poprvé v životě zalitoval, že jsem abstinent a nemám doma ani hlt kořalky. Co se bude dít teď, to tedy nevím. Jisté je jen to, že tímhle to určitě neskončilo.
Antonín (58), jižní Čechy
