To pojištění jsem neměla rušit

V zimě napadlo hodně sněhu a jarní tání zničilo vše, co mohlo. Takovou spoušť jsme do té doby nezažili. Pozdě jsem litovala, že jsem za zády manžela zrušila pojistku.

Je to už mnoho let, kdy se naším domem prohnala velká voda, tedy spíše bahno.Nejenže tu zimu napadlo hodně sněhu a na jaře začalo rychle tát, ale jakoby to nestačilo, začalo navíc pršet. A ten déšť neměl konce... Celoživotní úspory a veškerá dřina padly vniveč během několika minut.Celé odpoledne jsme vše hodnotné vynášeli do patra a zničené ven na hromadu. Nebylo nikoho, kdo by nám pomohl. Přišlo to tak rychle a nikdo nevěděl, co dříve. Večer jsme sotva stáli na nohách a s přicházející tmou na nás padal strach, co přijde v noci.Noc naštěstí byla klidná. Unavení a nevyspalí jsme prošli dvorek a přístavky, abychom zjistili škody. Byl to žalostný pohled. U každého domu bylo na pilno. Druhý den k nám přijela dcera s manželem i syn, aby nám pomohli a byli nám i psychickou oporou.Všichni jsme měli slzy v očích, když jsme likvidovali koberce, nábytek, ale hlavně osobní věci a vzpomínky, které jsme s manželem ochraňovali více, než čtyřicet let, a teď jsme je házeli do kontejneru…

Ztráta byla těžká

Manžel pracoval jako šroub, i když byl vyčerpaný.Dcera naléhala, aby si aspoň na chvíli odpočinul. On to ale rezolutně odmítal. Až po velkém naléhání jsme ho donutili, aby si sedl. „Však jste pojištění!“ chlácholil ho syn. V tu chvíli mi zatrnulo. Nebylo tomu dlouho, snad dva roky, kdy jsem si řekla, že to pojištění není levné, platíme ho léta a nám se určitě nic nestane.Nestalo se celý život, tak proč by najednou mělo? To je tedy pech! Jak mu to jen řeknu? Bylo hrozné poslouchat ty jejich řeči, jak to všechno zaplatí pojišťovna. Nejraději bych se bývala neviděla. Doufala jsem, že to manžel nějak stráví.Netušila jsem však, jaký následek ta zpráva bude mít. Když jsem se mu přiznala, začaly mu po tváři stékat slzy jako hrachy. A pak začal najednou chroptět. Zeť okamžitě volal záchranku. Stav začal být kritický.Museli jsme ho oživovat. Vystřídali nás až lidé ze záchranky. Sanitka odjela a já se rozbrečela… Nasedli jsme do auta a vyrazili do nemocnice. A tam jsem si jako ve snách vyslechla slova lékaře: „Bohužel je mi to velice líto, ale váš manžel při převozu zemřel… I s odstupem času mi je strašně líto, že jsem ho tak zklamala a že to poslední, co ve svém životě viděl, bylo zničené vše, co celý život poctivě budoval.

Milena (76), Uherské Hradiště       .

reklama
reklama