Tragický svatební den

Stalo se to sice už před třiceti lety, ale dodnes mě ta rána v srdci krutě bolí. Za svého manžela jsem byla provdaná jen necelý jeden den. Víc nám osud nepřál.

Vyrůstala jsem na vesnici, a protože jsem byla docela pohledná dívka, kluci se kolem mě pořád rojili, až je musel otec odhánět. Já jsem si mezi svými nápadníky dlouho vybírala. V devatenácti letech jsem začala chodit s Mirkem, který mi ze všech místních mladíků připadal nejrozumnější. Výhodou bylo i to, že byl o pět let starší a měl už po vojně. Bezvadně jsme si rozuměli. Věděla jsem, že on je právě tím mužem pro celý život, o jakém holky sní.

Vysněná budoucnost

Dohodli jsme se s Mirkem, že až se vyučím prodavačkou, tak se vezmeme. Mého snoubence brali jako svého budoucího zetě i moji rodiče. Všechno jsme měli krásně naplánované: chtěli jsme mít dvě nebo možná i tři děti. Bydleli bychom zatím v patře u našich a později bychom si na kraji vesnice postavili vlastní dům. Často jsem si to v duchu všechno představovala a těšila se na to.

Velká svatba

Dny utíkaly rychle a krásně. Ukončila jsem učňák a Mirek splnil svůj slib: požádal rodiče o moji ruku. Svatbu jsme si naplánovali na začátek září. Chtěli jsme mít pravou vesnickou veselku, se vším všudy: spoustu hostů, jídla a pití. Zkrátka takovou svatbu, na jakou nikdo jen tak nezapomene! Netušila jsem, že tahle slova se bohužel stanou krutě pravdivými z té nejsmutnější stránky.

Nejšťastnější na světě

Zařizování svatby mě náramně bavilo, ale před tím velkým dnem jsem pak byla trochu nervózní. Všechno naštěstí vycházelo podle našich plánů, dokonce i počasí. Ve chvíli, kdy mě můj táta vedl na radnici před oddávajícího úředníka, aby mě tam předal Mirkovi, jsem se cítila jako nejšťastnější žena na světě. Vyměnili jsme si prstýnky, dali jsme si první manželský polibek. Viděla jsem kolem sebe samé usměvavé tváře příbuzných a přátel, kteří nám přáli štěstí. Věřila jsem, že tímto dnem začíná něco krásného, co potrvá až do stáří.

Únos nevěsty

Během hostiny mě pak „unesli“ Mirkovi kamarádi, tak, jak to se mnou předem domluvili. Nejeli jsme nikam daleko, jen do hospody ve vedlejší vesnici. Tam si mě měl můj miláček vyzvednout a „vyplatit“. Odcházela jsem ze sálu tajně a ještě jsem se na Mirka podívala. Nevěděla jsem, že ho v tu chvíli vidím naposledy!

Neštěstí

V té sousední vesnici jsme čekali dlouho, až jsem začala být neklidná. Ve chvíli, kdy do hospody vstoupil můj otec, pochopila jsem z výrazu jeho tváře, že se přihodilo něco hrozného. Šel ke mně se slzami v očích a řekl mi, že když se za mnou Mirek s jedním svatebčanem vydal, nabourali na kraji vsi autem do stromu. Náraz byl tak silný, že oba byli na místě mrtví. Nechtěla jsem tomu věřit. Pořád jsem opakovala, že to nemůže být pravda. Pak jsem se zhroutila a omdlela jsem. Nebyla jsem ani na Mirkově pohřbu, nemohla jsem. Trvalo několik let, než jsem byla schopná normálně žít. Prošla jsem si i psychiatrickou léčebnou.

Ta rána se nikdy nezahojí

Až po třicítce jsem znovu navázala partnerský vztah s mužem, se kterým jsem dodnes. Vdávat jsem se nechtěla, nevydržela bych obřad psychicky. Děti nemám. Po své tragické zkušenosti se ztrátou nejbližšího člověka bych se bála, že bych o ně mohla přijít. Pravidelně chodím, bez svého partnera, na Mirkův hrob. Mívám přitom slzy v očích a připadá mi, že v onen osudný zářijový den skončil také můj život…

Libuše L. (54), Opava

reklama
reklama

Komentáře