S kolegou Jiřím jsme se od prvního dne moc nemuseli. Až když jsme spolu uvízli ve výtahu, strhl svou arogantní masku a ukázal pravou tvář.
Před třemi měsíci jsem nastoupila do nové práce. Se všemi kolegy jsem vycházela skvěle, až na Jiřího. Byl o pár let starší, velmi zkušený, takže byl něco jako neoficiální hlavou našeho oddělení. Svého postavení si byl plně vědom, takže ostatní poučoval a komandoval.Tento postoj se mi dvakrát nelíbil, ale protože jsem byla nová, raději jsem držela „pusu a krok“ a dělala, co mi nařídil.
Kritická situace
Všechno se změnilo jednoho pátečního večera. S Jiřím jsme zůstali v práci jako poslední. Bylo půl sedmé, když jsem si řekla, že je nejvyšší čas to zabalit a jít domů. Protože máme kancelář až v sedmém patře, přivolala jsem si výtah. Přešlapovala jsem na místě, když se vedle mě najednou objevil Jiří. Výtah se otevřel a my jsme nastoupili. Stoupla jsme si do rohu výtahu a Jiří zmáčkl tlačítko do přízemí. Výtah se dal do pohybu. Popojel asi o tři poschodí a zastavil se. Cukla jsem sebou. „To snad ne!“ projelo mi hlavou. „Přece v pátek večer neuvíznu ve výtahu! Navíc s Jiřím! Takovou smůlu mít nemůžu!“ Jenže jsem měla. Jiří mačkal tlačítka do přízemí i jiných pater, ale výtah se ani nepohnul. Začalo mě polívat horko a nedostávalo se mi vzduchu. Snažila jsem se zhluboka a pravidelně dýchat, ale nebylo to nic platné. Dostávala jsem panickou hrůzu. Jiří se na mě podíval. „Snad nemáte klaustrofobii?“ Opravdu byly v jeho hlase stopy soucitu a obav, nebo se mi to jen zdálo? Mlčky jsem přikývla. „Je vám špatně?“ „Trochu ano. Něco k pití asi nemáte, co?“ Otevřel tašku a vyndal malou plastovou láhev. Podal mi ji. „Děkuji,“ řekla jsem a pořádně si lokla. Pak jsem na Jiřího vychrlila řadu otázek. „To jsme tu uvízli? Kdy se to zase rozjede? Je tu nějaký alarm?“ „Abych řekl pravdu, nevím. Ve výtahu jsem uvězněný nikdy nebyl.“ Podíval se na mobil. „Signál tu není.“ Několikrát stiskl tlačítko se zvonkem. „Dobrý den,“ ozvalo se z reproduktoru. „Víme o vás. Už jsme zavolali údržbáře. Brzy vás dostane ven.“ „Kristepane,“ zasténala jsem zoufale a sesunula jsem se do dřepu. Jiří se posadil vedle mě. „To bude v pořádku. Zkuste se uklidnit,“ utěšoval mě a vzal mě za ruku. Položila jsem hlavu na jeho rameno a polohlasně počítala do desíti. Jiří počítal se mnou.
Už je to Jirka
Když nás z výtahu konečně vyprostili, pozval mě Jiří na panáka na uklidněnou. Po něm následovala i báječná večeře zakončená lahví vynikajícího červeného vína. Během večera jsem Jiřího blíže poznala a zjistila, že je to ve skutečnosti moc milý a galantní muž. Od té doby už to není Jiří, ale Jirka – můj Jirka. Před kolegy však náš vztah zatím tajíme.
Kamila T. (41), České Budějovice
