Když jsem Dominika poznala, byla jsem tou nejšťastnější holkou. Abych ho také okouzlila, nakukala jsem mu, jak skvělá jsem hospodyňka. Netušila jsem, jaký bič si na sebe pletu.
Než jsem Dominika poznala, měla jsem za sebou několik ztroskotaných vztahů. Možná jsem na své bývalé partnery moc tlačila, možná jsem byla více náročná, možná jsem se až příliš snažila. Ať tak, či tak, výsledek byl pokaždé stejný.
Po několika měsících vztahu vzali nohy na ramena a já zůstala zase sama. Bylo mi pětatřicet a pomalu jsem přestávala věřit, že toho pravého ještě potkám.
Domluvili jsme si rande
Pak mi kamarádka Gábina navrhla, abych zkusila internetovou seznamku. Ona tímto způsobem našla přítele, se kterým byla už skoro rok šťastná. Nejdřív jsem se ošívala, psát o sobě informace na internet se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem si profil na jedné seznamce založila.
Hned druhý den mi přišlo několik odpovědí. Žádný z mužů mě ale příliš nezaujal, až na Dominika. Odepsala jsem mu. Vyměnili jsme si pár zpráv a domluvili jsme si schůzku. Když jsem na ni šla, byla jsem nervózní víc než na zkoušky v autoškole.
Živila jsem v sobě maličkatou jiskřičku naděje, že třeba Dominik by mohl být skutečně ten pravý, stejně jako Radim pro Gábinu.
Vymyslela jsem skvělý plán
A hvězdy lásky mi byly skutečně nakloněny. Dominik mě okouzlil hned při prvním setkání. Skvěle jsme si spolu rozuměli. Párkrát jsme se ještě sešli venku, jednou jsme šli na víno, podruhé na procházku, potřetí do divadla, než jsem se odhodlala k tomu, pozvat ho k sobě.
Věděla jsem, že má rád italskou kuchyni, tak jsem mu slíbila, že udělám těstoviny carbonara, jaké ještě v životě nejedl. „Promiň, nechci se tě dotknout, ale jsi ta nejhorší kuchařka, jakou znám,“ ušklíbla se Gábina.
Mávla jsem rukou. „Však taky vařit nebudu. Koupím je v té báječné italské restauraci, jak jsme spolu posledně byly.“
Dokonalá hospodyňka
V den, kdy měl ke mně Dominik přijít na večeři, jsem domů přilítla jen tak tak, abych stihla prostřít stůj a jídlo z krabiček přendat do hrnce. Vklouzla jsem do parádních šatů a lodiček a zrovna, když jsem si doupravovala účes, ozval se domovní zvonek.
Bzučákem jsem Dominika pustila do baráku. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a s bušícím se srdce jsem otevřela dveře. Dominik mě políbil na uvítanou na tvář a do ruky mi vtiskl nádhernou kytici tulipánů.
Mezitím, co jsem dávala kytky do vázy, nahlédl Dominik do kuchyně a do obýváku. „Máš to tu moc hezké,“ řekl. Potěšeně jsem se usmála. „Máš hlad?“ zeptala jsem se. Přikývl a posadil se ke stolu. Nandala jsem těstoviny a pustili jsme se do večeře.
„Bylo to výborné,“ řekl, když jsme dojedli. Večer byl perfektní. Mluvili jsme o všem možném. Bylo mi s Dominikem moc krásně a jemu se mnou nejspíš také – po celý večer se totiž tak nějak potutelně usmíval.
Když jsme se krátce před půlnocí loučili, mimoděk řekl, že je už teď zvědavý, jakou specialitu budu podávat příště.
Přistihl mě při činu
„Takže to klaplo?“ vyzvídala Gábina po telefonu. „Jasně. Večer se povedl na jedničku. Brzy to zopakujeme,“ řekla jsem nadšeně. „To je skvělý, moc ti to přeju!“ Tři dny nato jsem si to opět namířila do pizzerie pro naši večeři.
„Máte vybráno?“ zeptala se mě servírka u baru. „Minerálku a s sebou dvě porce lasagní s lososem a špenátem.“ Už jsem se nemohla večera s Dominikem dočkat. Kráčela jsem na tramvaj, hlavu v oblacích, když jsem uslyšela důvěrně známý hlas.
„Tak co se dnes bude podávat?“ Otočila jsem se. Přede mnou stál Dominik a potutelně se usmíval. Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá krev. „Ahoj. Co ty tady?“ vykoktala jsem ze sebe. „Popravdě? Čekal jsem tu na tebe.
“ Tázavě jsem se na něj podívala. „V té pizzerii pracuje jako šéfkuchař můj bratr. Jeho jídla znám do puntíku.“ „Bože,“ vydechla jsem. „Takže ty jsi celou tu dobu věděl, že jsem tu večeři nevařila já?“ Dominik přikývl.
„Já…“ začala jsem, ale Dominikem mě umlčel polibkem. „Nezáleží na tom, jestli jsi dobrá kuchařka nebo ne, důležité je, že je mi s tebou krásně a že tě miluju!“
Alena S. (38), Praha
