Znaly jsme se od školky a v dospělosti spolu začaly podnikat. Po dlouhých letech jsme se pohádaly a já ji najednou strašně ublížila.
Otevřely jsme si kosmetický salón u nás na sídlišti. Byl to dobrý tah.Dvě šikovné holky, které uměly stříhat, česat, líčit, zvládaly manikůru i pedikůru. Do podniku jsme vložily své úspory, a náš salón začal rychle vydělávat. Měly jsme v plánu, že rozhodně nepůjdeme do důchodu, ale budeme pracovat dokud to půjde.Jenže pak se něco změnilo. Nebo spíš někdo. Ivana začala být podmračená, do práce chodila pozdě a občas se přes den vytratila a pak z ní táhlo víno. Jako kamarádka jsem se z Ivany pokoušela dostat, co se děje, ale ona se na mě utrhovala.Začala vynechávat směny, i když měla objednané zákazníky. Přestával na nás, jako na firmu, být spoleh. Až na mě jednoho rána spustila: „Chci ve firmě skončit, už mě to tu nebaví. Chci, abys mě vyplatila.Čím dřív, tím líp.“
Zůstala jsem jako opařená.
Naše podnikání nám sice vynášelo, ale tolik peněz, abych ji mohla vyplatit, jsem neměla. „Ty ses snad úplně zbláznila! Kvůli tomu, že piješ, chceš zničit to, co jsme budovaly celé roky? Ty nejsi žádná kamarádka.Stala se z tebe normální mrcha, podrazák!“ křičela jsem na ní. Emoce nás pohltily Nakonec jsem povolila. Řekla jsem, že jí ty peníze dám, ať se s nimi klidně udáví, ale za to, jak se zachovala, jí přijdu jednou plivnout na hrob.Chvíli na mě koukala, a pak řekla: „To klidně můžeš“, a práskla za sebou dveřmi. Doma jsem samozřejmě vychladla. Doufala jsem, že to druhý den nějak srovnáme. Jenže ráno Ivana nedorazila. Až pozdě odpoledne zavolala její dcera, že je máma v nemocnici… Okamžitě bylo po zlosti a já běžela za ní.Ivana měla nádor. Ani její rodina o ničem nevěděla, nikomu to neřekla. Ale toužila, než umře, zabezpečit rodinu. Proto po mně ty peníze chtěla. Dlouho do noci mi v uších zněla urážka, kterou jsem na ni ve vzteku zakřičela a bylo mi to moc líto.Chodila jsem za Ivanou do nemocnice každý den a byla jsem šťastná, když to své těžké období nakonec překonala. Dnes už jsme zase obě v našem salónu, i když bychom už mohly odpočívat v důchodu. A kdykoliv máme chuť se hádat, vzpomeneme si na to, že se můžeme vidět ten den naposledy.A to nám rychle naše hlavy zchladí. Když nejde o život, nejde přece o nic důležitého, pro co by se měly dvě kamarádky hádat nebo dokonce urážet.
Lenka (69), Jihlava .
