Manžela jsem pochovala první jarní den. Od té doby chodím na jeho hrob každé odpoledne. Když odešel, ztratila se z mého života všechna radost. Ještě víc mě nyní ale trápí, že u jeho hrobu stojím sama.
Nemyslím, že bychom byli příliš ambiciózní rodiče, Vždycky jsme ale chtěli, aby se náš syn měl lépe, než my. S Vlastou jsme oba pocházeli, jak se říká, z malých poměrů. Já celý život dělala prodavačku, on zase údržbáře. Štefana, našeho synka, jsme se snažili ve všem podporovat. Měl chytrou hlavu, učil se výborně a tak jsme si raději odpustili dovolenou, jenom abychom měli dost peněz na jeho kroužky, výuku jazyků, prostě všechno, co ho bavilo. Zdůrazňovali jsme mu, že když bude pilný, může dosáhnout všeho, čeho bude chtít.
Hrdí rodiče
Byli jsme neskutečně hrdí, když vystudoval vysokou ekonomickou školu a my seděli na jeho promoci v první řadě. Pravdou je, už tenkrát ve mně trochu hlodaly pochybnosti. Připadalo mi, že je Štefan až moc zahleděný do sebe, že ho nezajímá nic jiného, než jeho kariéra a peníze. Nechoval se k nám špatně. Sotva nastoupil do první práce, začal nás finančně podporovat. Ale byl tak zaneprázdněný. Manžel se rád chlubil, co nového nám zase pořídil, nebo jakou dovolenou nám koupil, ale já bych byla mnohem raději, kdyby byl častěji s námi. I kdyby to znamenalo, že bude vydělávat méně. Když dostal nabídku na práci v USA, byli jsme na něj hrdí. Tentokrát byl ale smutný i manžel, protože mu došlo, že se se Štefanem uvidíme tak dvakrát do roka. Po synově odjezdu začal Vlasta postonávat. Chřipka, bronchitida, únava. Nakonec ho jeho doktorka poslala k plicnímu specialistovi. Hned mezi dveřmi jsem na něm poznala, že od lékaře nenese dobré zprávy. Našli mu na plicích nějaký útvar. Prý by to mohl být i nádor. Nechtěl ale, abych s tím syna zbytečně plašila.
Nechápal tátu
Neposlechla jsem ho. Se synem jsme celkem pravidelně mluvili přes počítač. Počkala jsem, až manžel nebude doma. Štefan byl tou zprávou zdrcený, ale také podrážděný. Domů jet rozhodně nechtěl. Nabízel se, že pošle léky, domluví manželovi lepšího lékaře. Ale přijet nemůže, pracuje na důležitém projektu. Vlastův stav se rychle horšil. Teď už i on přestal před synem tajit, jak na tom je. Nepřemlouval ho, nic nechtěl, jen doufal, že se něco stane a syn přijede. Za to já Štefana přemlouvala. Plakala jsem, prosila. Vysvětlovala mu, že jeho táta nepotřebuje ani drahé léky, ani lepší kliniku, že se chce rozloučit se svým jediným synem. Všechno bylo marné. Na smrtelné posteli můj milovaný Vlasta plakal, a jeho poslední slova byla otázka, jestli Štefánek přijede. Syn mi poslal peníze na pohřeb a na hrob. Částku tak vysokou, že by se z ní vypravil pohřeb pro krále. Ale nepřijel. Nestáli jsme mu za to. A já tak přišla nejenom o manžela, ale i o syna. Jana (68), Beroun .
