Už zase chodím bez berlí

Když člověku chybí vůle a odvaha, potřebuje nějakou pomocnou ruku. Je štěstí, když se k vám taková ruka skutečně natáhne a podrží vás.

Ještě nazout lodičky a můžeme vyrazit. Moje první lodičky po dvou letech. Jsou sice na nízkém a širším podpatku, ale jsou to lodičky. A já jdu do divadla s tím nejkrásnějším a nejhodnějším chlapem pod sluncem.

Poprvé nejen v lodičkách, ale i bez hůlky. Vím totiž moc dobře, že už ji nepotřebuji, že mám Ondřeje.

Byl to jen zlomek vteřiny

Před více jak dvěma lety, jsem byla podobně šťastná jako dnes. Se svým manželem jsme tehdy jeli domů z chaloupky a v kufru auta si vezli tři přepravky plné krásných čerstvých hub.

Byla tehdy mimořádná úroda a praváků jsme měli habaděj. Už jsem se těšila, jak si doma uděláme dobrou smaženici a jak ty krásné houbičky nasuším a naložím. Pak přišla ta strašlivá rána a já už si víc nepamatuji.

Děsivá realita

Probudila jsem se až v nemocnici za několik dní z umělého spánku. Postupně jsem se dozvídala, že jsme měli těžkou autohavárii. Nedal nám přednost kamion a smetl nás téměř ze silnice. Manžel byl namístě mrtvý.

Já jsem měla mnoho poranění a nejhůř na tom byla moje pravá noha. Nemohla jsem tomu všemu vůbec věřit. Bohužel to byla tvrdá realita. S manželem jsme žili jen pro sebe. Nemám děti, nemohla jsem je mít. Ale vždy jsem věřila, že to s Luďkem doklepeme do důchodu a pak si začneme užívat a plnit si všechny naše sny.

Především ty cestovatelské. Vždyť jsme si na to šetřili.

Bezmoc a beznaděj

Jakoby se ve mně něco zaseklo. Opustila mě vůle žít. Proč a pro koho? Vždyť už nemám ani sourozence. Sestra vloni zemřela. Co tady ještě budu na tom světě pohledávat. Můj negativismus samozřejmě přispěl k tomu, že se můj stav nijak moc nelepšil.

Ani po rehabilitaci jsem se nedokázala postavit pořádně na nohy a visela jsem bezmocně na berlích.

Pád mě zachránil

Jednou jsem se zase vyštrachala o berlích z bytu, že si dojdu něco koupit. Cestou zpátky jsem škobrtla a svalila se na chodníku na zem. Chvíli jsem se tam povalovala s rozsypaným nákupem, když jsem ucítila pevnou, teplou dlaň, která mě lehce stiskla.

Nade mnou stál zdatný a pohledný chlapík. Nejprve mě zvedl, ujistil se, že jsem celá a pak sesbíral můj nákup.

Věřím na osud

Několik dní před tím se mi zdál sen. Můj bývalý manžel mě v něm nabádal, abych už konečně přetala truchlit a začala znovu žít. Prý je to jeho velké přání a posílá mi proto pěkný dáreček. Věřím tomu, že tím dárečkem byl Ondřej.

Můj galantní zachránce. On vlil znovu život do mého těla. On se mnou trpělivě rehabilitoval. Rozvedený, o pět let mladší, krásný mužský. Má hodně podobného z mého Luďka a zároveň je v mnohém jiný. Jsme spolu už půl roku.

Teď jsem konečně definitivně odhodila berle. A žiju zase naplno.

Irena T. (57), Brno

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama