Na lyžařské výlety do Rakouska jsme jezdili pravidelně. Jednou jsme změnili místo pobytu. To jsme neměli…
Před sedmi lety jsme se s Martinem, mým manželem, vydali na výlet do rakouských Alp. Oba jsme byli vášnivými lyžaři a na hory jsme vyjížděli několikrát ročně. V Rakousku jsme si oblíbili jeden penzion, jenže tentokrát jsme měli smůlu.
Rozhodovali jsme se totiž na poslední chvíli, takže jsme museli hledat jiné ubytování. Vybrali jsme si jeden starší hotel v celkem zapadlé vesnici.
Měli jsme divný pocit
Když jsme v poledne na místo přijeli, zjistili jsme, že hotel je skutečně hodně odlehlý. Ačkoliv byla lyžařská sezóna, byl poloprázdný. K nejbližším sjezdovkám i běžeckým tratím to bylo autem dvacet minut, to nám ale nevadilo.
Vlastně jsme nejdřív byli docela rádi, že kolem sebe nebudeme mít tolik lidí. V recepci byl starý pán v důchodovém věku a chvíli trvalo, než se mu podařilo vyřídit všechny náležitosti. Oproti moderním ubytovacím zařízením, ve kterých jsme spávali při předchozích výletech do Alp, to byla celkem změna.
Pokoj byl sice dostatečně velký, ale přesto jsem v něm měla stísněný pocit. Už od začátku jsem vnímala, že s tímhle místem není něco v pořádku. Nedovedla jsem si ale vysvětlit, proč to tak cítím. Zeptala jsem se na to Martina a ten mi potvrdil, že je na tom stejně.
Byl to opravdu šok!
Vyrazili jsme na krátké seznámení s lyžařským terénem. Pohyb na čerstvém vzduchu nám brzy pomohl zapomenout na předchozí divné pocity z hotelu. Vrátili jsme se tam až po setmění. Restaurace v hotelu byla mimo provoz, ale naštěstí se jedno stravovací zařízení nacházelo nedaleko.
Po dobré večeři jsme se odebrali na pokoj. Tam jsem zjistila, že mám z toho místa opět nepříjemné napětí v hlavě. Měli jsme s sebou láhev vína, kterou jsme si s manželem otevřeli. Udělali jsme si romantický večer s tlumeným osvětlením stolních lampiček.
Alkohol opět trochu odboural tu nevysvětlitelnou tíseň. V deset večer jsme se odebrali do postele. Netušila jsem, jak hrůzná a dlouhá tato noc nakonec bude. Martin usnul skoro hned, mně to jako vždy trvalo o něco déle. Už jsem skoro usínala, když jsem pocítila ledový závan na čele.
Nejprve jsem si pomyslela, že jsme asi zapomněli dovřít okno při větrání před spaním. Vzápětí se ale ozvalo podivné výhrůžné zavrčení. Posadila jsem se na posteli a vykřikla jsem hrůzou. V rohu místnosti stála matně osvětlená ženská postava!
Nezmizelo to ani ve světle!
Rychle jsem zatřásla manželem, aby se vzbudil. Pak už jsme oba nevěřícně hleděli na vetřelkyni. Byla to stará žena, která jako by sem přišla z nějaké dávné doby. Působila trochu jako pohádková postava. Oči jí zlověstně blýskaly.
Nechápala jsem, kde se v našem pokoji vzala, ale v tu chvíli jsem vlastně vůbec nebyla schopna přemýšlet. Chytila jsem Martina za ruku. Ten byl stejně šokovaný jako já. Rozsvítil stolní lampičku, snad v domnění, že přízrak v pokoji zmizí.
Ta žena, připomínající čarodějnici, zde ale stála dál. Ani jeden z nás se nevzmohl na volání o pomoc. Zjevení stálo na svém místě a jen si nás zlostně prohlíželo. Žádnou další aktivitu ta čarodějnice nevyvíjela. Kdyby se bývala dala do pohybu, asi bych křičela a utíkala pryč.
Místo toho jsme s manželem dál nevěřícně hleděli na hrůznou bytost. Trvalo to ještě dalších pět minut, pak se přízrak ztratil. Martin chtěl jít dolů na recepci a já odmítla zůstat na pokoji sama, takže jsem šla s ním. Hotel ale neměl noční službu.
Až ráno – po noci, kdy jsem skoro neusnula – jsme se nenápadně zkusili zeptat mladé recepční, která vystřídala starého pána ze včerejška. Nejspíš si myslela, že si z ní děláme legraci. My jsme se ale pro jistotu ještě téhož dne z hotelu odhlásili a dali přednost dražšímu ubytování padesát kilometrů odtud!
Věra B., (56), Plzeň
