V boji s pohodlným manželem jsem měla děti jako spojence!

Věděla jsem, že se své dceři mohu svěřit. Ta zapojila i syna.

Můj muž mě dlouho jen využíval a já jsem si to nechtěla nechat líbit.


Moje trpělivost byla dlouhá léta téměř nekonečná. Mám tím na mysli všechno, co jsem musela snášet ve svém manželství. Asi jsem se měla ozvat už dříve, ale nakonec k tomu situace přece jen dospěla.


Ukázkových šest let


Jirka byl můj spolužák z gymnázia. Byli jsme kamarádi, dobře jsme si rozuměli. Jiskra mezi námi přeskočila až po maturitě, kdy jsme se vydali každý jinou cestou. Ani jeden z nás se nedostal na vytouženou vysokou školu, takže jsme nastoupili do svých prvních zaměstnání.


Nejprve mi připadalo trochu divné, že by se z přátel mohli stát milenci, ale pak jsem pochopila, že je to vlastně velká výhoda. Rok jsme spolu chodili, potom jsme se vzali. Věřila jsem, že Jirka je člověkem, se kterým opravdu můžu strávit celý život v klidu a se kterým vyřeším všechny problémy.


První roky manželství to tak skutečně vypadalo. Narodil se nám syn Ondra. Jirka mi pomáhal, jak se dalo, jezdil s kočárkem, vařil, nakupoval. Libovala jsem si, jak jsem si dobře vybrala. Tři roky nato přišla na svět i dcera Tereza. Stejně jako předtím s prvním potomkem i nyní se manžel choval jako pozorný partner. Obě své mateřské dovolené jsem tak prožila bez stresu.


Musela jsem se svěřit


Jirkův přístup ke společnému soužití se začal proměňovat postupně, v průběhu let. Vůbec jsem si vlastně neuvědomovala, že podstatná část starostí o domácnost přechází pomalu na moji hlavu. Z manžela se stal někdo, kdo dává přednost akcím s kamarády nebo kdo jen tak vysedává u televize.


Nepomáhal mi, ani když jsem ho o to hezky požádala. Děti rostly a já si po čtyřicítce uvědomila, že můj život se skládá vlastně jen z povinností. Pochopila jsem, že všechno stojí a padá jen se mnou a Jirka je tím, kdo se jen veze.


Nechtěla jsem to ale nechat jen tak. Pokoušela jsem se rozložení sil změnit. Končilo to ale buď ignorováním ze strany Jirky, nebo stále hlasitějšími spory. Nechtěla jsem mít rozhádanou domácnost, jenže jsem se nehodlala ani smířit s daným stavem.


Dcera, která byla vnímavější, vytušila, že se něco děje. Měla jsem hezký vztah s oběma dětmi a jak Ondra, tak Tereza věděli, že se mi mohou s čímkoliv svěřit. Nyní se situace obrátila. Svěřila jsem se Tereze s tím, co mě trápí.


V osmnácti letech byla už dost velká na to, aby vše plně pochopila. Navrhovala, že si s Jirkou promluví, ale to jsem jí vymluvila. Vypadalo by to, že se vlastně bráním prostřednictvím dětí.


Pochopil, co mi vadí


Tereza se svěřila svému bratrovi. Ten si se svým otcem dobře rozuměl a já se trochu bála, že se přikloní na jeho stranu. Dopadlo to ovšem opačně. Aniž bych to plánovala, vytvořili jsme s oběma potomky něco jako spikleneckou skupinu.


Chtěli jsme Jirku přinutit, aby se nad sebou zamyslel a víc doma pomáhal. Ondra navrhl, ať prostě přestanu některé věci dělat. Měl pravdu, protože to byla nejvíce viditelná vzpoura. A tak se k manželovu nemilému překvapení začaly po bytě vrstvit věci, které neuklidil, včetně neodneseného nádobí nebo špinavých ponožek.


Začal si na to nahlas stěžovat a před dětmi mě zkritizoval. Čekala ho ovšem studená sprcha, protože Ondra i Tereza mu řekli, že oni si své věci uklízejí. Jirka nebyl hloupý a došlo mu, že je to spiknutí. Když mu pak syn a dcera navrhli, že by mohl zkusit třeba i vařit a prát, rezignoval.


Bála jsem se předtím, že všechno skončí nějakou velkou rodinnou hádkou, ale naštěstí se tak nestalo. Z Jirky se stal znovu pozorný manžel, který se dokázal podělit o práci v domácnosti. Ocenili to nahlas i Ondra a Tereza. Dnes, po řadě let, kdy už mají své vlastní rodiny, na to spiknutí vzpomínáme s humorem, včetně Jirky.


Jana R. (59), Prostějov

reklama

Komentáře