V horách se mi ztratil malý syn

Díky otřesnému zážitku jsem si uvědomila, kudy vede má další cesta

Ta krásná vesnička v Itálii ve mně zanechala protichůdné pocity. Jsem ráda, že jsem to místo objevila. A chci se tam vrátit. Doufám ale, že budu ušetřena traumatizujícího zážitku z loňského léta.

Toskánsko je nádherná krajina, je tu vynikající vzduch, nádherná příroda, umějí tu dělat skvělé jídlo a roste tu úžasné víno. Do hornatého kraje se turistům zase tolik nechce, takže to tu zdaleka nevypadá, jako nějaké to mraveniště dole u moře. Ačkoli můj dvanáctiletý syn by si dovolenou představoval tak, že se celý den právě v tom moři ráchá, pokud možno s mobilem v ruce, trvala jsem na tom, že bydlet budeme v horách a na pláž se jen občas zajedeme vykoupat. Vesnička, do které jsme přijeli, měla pro mě ještě jeden bonus – byla bez mobilního signálu, který se tu vyskytuje jen výjimečně.

Krutá klukovina

První čtyři dny proběhly přesně podle mých představ. Pak se Patrik začal nudit, protože chození po horách ho nebavilo a k moři se muselo cestovat na jeho vkus moc dlouho. Začal mi své rozpoložení dávat dost zřetelně najevo, ostatně jak to je u kluků před pubertou obvyklé. Aktivně vymýšlel, jak by mě naštval. To, co se mu nakonec povedlo, daleko přesáhlo jeho záměr. Pátý den jsem měla v plánu přejít přes místní nejvyšší kopec, kde nám slibovali úžasnou vyhlídku do sousední vesnice. Sousední sice byla, vzdušnou čarou takové dva kilometry, ovšem přes kopec to bylo na celodenní túru. Patrik se mi v půli kopce ztratil z očí, což u něj bylo obvyklé. Prostě se loudal tak dlouho, až zmizel. No nevadí, řekla jsem si, sejdeme se nahoře, přece ví, kudy vede cesta. Když jsem asi po necelé hodině došla na vyhlídku, čekala jsem na něj a stále nešel. Vydala jsem se zase dolů, tam, kde jsem ho viděla naposled. Zvládla jsem to asi za dvacet minut. Volala jsem, řvala, co mi síly stačily, ale odpovídalo mi jen lesní ptactvo. To už jsem byla vyděšená. Nahoru jsem tentokrát přímo běžela, jistě na vrchol v jeho dějinách málokdo takovou rychlostí dorazil. Nepotkala jsem nejen Patrika, ale vůbec nikoho, turisté skutečně tenhle kout krásné Itálie opomíjejí. I k mé škodě, došlo mi. Patrik u sebe mobil neměl, už ho přestal nosit. Podle mého telefonu tu ale signál byl.

Rekord v běhu

Zatelefonovala jsem svému ubytovateli a lámanou italštinou mu hystericky vysvětlovala, v jakém jsem průšvihu. Byl zrovna ve městě asi o třicet kilometrů dál, ale slíbil, že už jede a zahájí pátrání.
Pokud jde o děti, jsou Italové v péči a starostlivosti nedostižní. Lítala jsem po kopci tam a zpátky, ani nevím kolikrát. Už jsem byla na pokraji sil, uřvaná a ubrečená, sedla jsem si na kámen a přemýšlela, jak dlouho může Patrik v noci vydržet v lese, než ho něco sežere, uvažovala jsem, zda pátrací oddíly budou mít dost dlouhá lana, aby prozkoumaly místní hluboké rokle a skalní stěny, zda nám bude stačit cestovní pojištění na to, aby mohl přiletět vrtulník a těžce zraněného ho dopravit do nemocnice.

Konečně spása

Odmítám se teď znovu trápit popisováním všech svých tehdejších černých myšlenek, ale vězte, že mi bylo hrozně. A když už jsem uvažovala o tom, že kdyby něco, mohu se případně vrhnout z nějaké skály sama a vše rázem vyřeším, zavolal mi ubytovatel. Patrik se našel. Je ve vesnici dole, do které jsme měli namířeno. Nešel totiž na vrchol k vyhlídce, dostal se tam zkratkou přes les. Ve vesnici ho našla nějaká turistka brečícího na lavičce. Zavolala policii, Patrik jim sdělil číslo telefonu exmanžela, protože můj si nepamatoval, a ten jim prý řekl, kde bychom měli být ubytovaní. Přivezli syna do našeho pronajatého domečku a zanedlouho se dostavil ubytovatel. Že by mě ovšem informoval můj exmanžel, to ho ani nenapadlo. No, ono ho to jistě napadlo, ale nechal mě schválně vydusit, je to mstivý, zavilý člověk. Takové jednání ho charakterizuje. Byla jsem vyčerpaná, ale vztek na něho mi dodal novou energii. Doběhla jsem do domečku, přivítala jsem se s Patrikem, který byl najednou jako vyměněný, i jeho ten zážitek vyděsil, objali jsme se, já jsem děkovala majiteli domu. Došla jsem si do jediné místní pizzerie pro láhev vína a tu jsem celou vypila. Už to nikdy neudělám, bylo mi druhý den špatně a měla jsem ještě větší deprese. Strávili jsme den u moře a v neděli jsme měli jet domů.

Drama mi otevřelo oči

Mé útrapy tímhle dnem ovšem neskončily, protože jsem noc před odjezdem nezamhouřila oko. Ten zážitek se mi pořád vracel. Teprve mi docházelo, co se mohlo stát. A že jsem blázen, když se na takovou cestu vydávám sama s dítětem. A jeho tatínkovi, který si vyvzdoroval střídavou péči, jsem nahrála pěkně do karet. Teď rozhlašuje, jak jsem Patrika ztratila a jsem neschopná matka.To jsem měla před očima za volantem. Dojela jsem domů naprosto vyčerpaná, ale cestou jsem si alespoň všechno srovnala v hlavě a uvědomila si, jaké veliké štěstí mám, že na mě čeká hodný přítel, který je připraven se o nás starat, je spolehlivý a moji budoucnost vidí pevně spojenou s tou svojí. A já si to přeju také. Až se mě zeptá, řeknu mu ano!

Klára (49), Středočeský kraj

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden