Na vysněnou dovolenou do tajemného kraje ve Francii jsem odjížděla zoufalá z rozchodu s milovaným mužem. V krásné Bretani jsem ale prožila věci, které mi vrátily klid a na které dodnes vzpomínám jako na zázrak.
Snad každý, kdo navštíví Bretaň, podlehne jejímu kouzlu. Staré rybářské vesnice, zapomenuté kostelíky, tisícileté menhiry, divoké moře a divukrásná příroda - to všechno, stejně jako pověsti o králi Artušovi, vytvářejí atmosféru, kterou jinde nenajdete.
Plánovala jsem netradiční svatební cestu
O Bretani jsem přečetla všechno, co jsem sehnala. Toužila jsem projít se pirátským městem Saint-Malo, vyšplhat na proslulou horu Mont-Saint-Michel, prohlédnout si menhirové pole u Carnaku. Na vysněnou cestu jsem dlouho šetřila a těšilo mě, že moje nadšení sdílel i můj přítel Radek. Shodli jsme se, že několik týdnů strávených v Bretani bude skvělá svatební cesta. A tak zatímco jiné nevěsty tráví hodiny ve svatebních salonech, já ležela v knihách a plánovala, kam se podíváme. Radek se mi posmíval, že na tuhle cestu padne celé moje věno a jako chudá nevěsta zůstanu na ocet. Možná jsem měla jeho ironické poznámky brát trochu vážněji a uvědomit si, že patří k mužům, kteří chtějí „normální“ ženskou, která myslí na to, co mu uvaří k večeři a věnuje se dětem. Dva měsíce před svatbou mi oznámil, že si mě nevezme. Prý místo plánování rodinného štěstí sním, jak se vydám po Artušových stopách. Byl z katolicky založené rodiny a vadila mu moje záliba v tajemnu. Dokonce řekl, že nehodlá strávit zbytek života s nějakou čarodějnicí. Následující týdny mi bylo všechno jedno. Možná i proto jsem nezrušila rezervaci jízdenek do Francie a ubytování v několika penzionech. Bylo mi jedno i to, že přijdu o peníze, které jsem do cesty pro dva už investovala.
Krásné setkání s místními duchy
Nebylo to ale jedno mojí kamarádce Jitce. Právě ona mě přemluvila, že do Bretaně pojedeme spolu. V romantických uličkách starobylých městeček jsem pomalu zapomínala na Radkovu zradu, ten kousek země na západní výspě Evropy měl zkrátka léčivou sílu. Jednou večer, kdy Jitka zlepšovala svou francouzštinu v místní vinárničce, jsem se vydala na pobřeží za vesnicí, kde jsme bydlely. Posadila jsem se na kamenitý břeh a pozorovala moře, v němž se odrážel měsíc. Pravidelné šumění vln mě ukolébalo do zvláštního stavu. V hlavě jsem měla čisto a cítila jsem, jako když stojím na počátku čehosi neznámého, ale velmi krásného. V tom jsem uslyšela hlasy. U břehu přistávaly rybářské loďky, z nichž vystupovali muži a vítali se s ženami a dětmi. Kde se tu proboha vzali teď v noci? Jak to, že jsem si jich předtím nevšimla? Odcházeli směrem k vesnici a mě si nevšímali. Okouzleně jsem hleděla na výjev, který připomínal staré obrazy.
Zážitek, který byl určen jen mně
Když jsem se vrátila do penzionu, Jitka už spala. O svém zážitku jsem jí vyprávěla až druhý den. Překvapeně na mě koukala a pak řekla, že vesničané, s nimiž předešlý večer seděla u dobrého vína, jí říkali, že přesně před 150 lety byla v kraji velká bouře, kvůli které zahynulo mnoho rybářů, když vichřice rozmetala jejich loďky. V tento den se prý duchové zemřelých mužů zjevují na pobřeží a scházejí se znovu se svými ženami. Domů jsem se vrátila jako jiný člověk. Zapomněla jsem na zmařenou svatbu a vůči Radkovi jsem necítila zlobu. Vždyť bylo lepší se rozejít teď, než po létech manželství a ublížit tím nejen sobě, ale i dětem. Do Bretaně se dodnes vracím tak často, jak to jen jde. Jezdím sem i s mužem a dětmi. Jim jsem ale o svém nočním setkání nikdy nevyprávěla, protože jsem přesvědčená, že to byl zážitek, který vyšší mocnosti určily jen mně.
Iveta B. (54), Příbram
.
.
