V novém domově nás čekalo děsivé překvapení

Měli jsme jasnou představu o chalupě, kterou koupíme, o víkendech plných romantiky na zrestaurované středověké tvrzi, ve větrném mlýnu nebo bývalé panské usedlosti.

Chystáte se k takovému kroku? Pak svou koupi rozhodně nepodceňujte! Určitě napřed zajděte za místním kronikářem a proberte s ním historii domu, v němž chcete strávit kus života. Mohlo by se vám totiž stát, stejně jako nám, že tam nebudete sami. Že budete mít nájemníka z dob minulých. A bude velmi pravděpodobné, že nebude z vaší přítomností nadšen a bude dělat všechno proto, aby se vetřelců ve svém obydlí zbavil.

Nádherná usedlost

Na duchy jsme s manželem nikdy nevěřili. V paneláku, kde jsme prožili přes dvacet let společného života, jsme na žádného nenarazili. Nikdy bych nevěřila, že se to změní ve chvíli, kdy se zmůžeme na chalupu. Tedy chalupu. Přes dvě stě let starou usedlost padesát kilometrů od Plzně. Zamilovali jsme si ji na první pohled. Vypadala zachovale, vešla se do ní celá naše velká rodina včetně dvou dospívajících dětí a babičky. U domu byla zachovalá stodola a pozemek s malým vinohradem. Prostě ráj na zemi. A doslova za hubičku! Nic špatného jsme netušili, ani když se jednou ráno ke snídani přišourala naše zjevně nevyspalá dcera. „Asi vám budu připadat jako blázen, ale tady straší,“ přiznala se.

Stál dceři u postele

V jejím pokoji se prý uprostřed noci ozývaly tiché kroky. Nejprve si myslela, že to jsem já a kontroluji, jak spí. „Mami!“ řekla do tmy. „Jsi to ty?“ Kroky se zastavily, pak se váhavě přiblížily k její posteli, až slyšela sípavý dech. Nad postel se sklonila postava nebo spíš její stín. Dcera cítila blízkost tváře, téměř těsně u své, jako by jí snad ta bytost očichávala. Pak se náhle prudce zvedla a běžela pryč. Slyšela tiché rychlé cupitání, jako se vzdaluje. „Přísahám, že se mi to nezdálo,“ tvrdila umíněně dcera. „No, já to nechtěl říkat, ale když jsem šel spát, zdálo se mi, jak někdo stojí nahoře na schodišti,“ ozval se syn, který vždy řečmi o duchách opovrhoval. Inu vědec. „Fakt to vypadalo divně,“ dodal. Manžel pronesl něco o fantazii a nabídl řešení. V dceřině pokoji dnes přespí sám.

Podali si tatínka

Ráno už čekal v jídelně. „Nezamhouřil jsem oči. Nejenže došel až k posteli, ale viděl jsem i jeho obličej,“ vychrlil ze sebe. „Pojďte, jdeme za kronikářem!“ Pracoval v okresní knihovně. Nehnul ani brvou, když jsme mu vyprávěli, co se u nás děje. Ze skladu přinesl starou knihu a manžel listoval a listoval. A najednou zabodl prst do knihy, konkrétně do portrétu elegantního šlechtice s knírkem. „Toho jsem viděl,“ vykřikl. Jako ve snu jsem slyšela, jak kronikář říká, že tomuhle pánovi – rychtáři – kdysi opravdu patřila naše usedlost. Že ji propil v místní hospodě a pak spáchal sebevraždu. „Dojděte za farářem, on ví, co s tím,“ dodal kronikář. Ani pana faráře jsme nezaskočili. „Takových domů tady v okolí je. Nechte mi tady dvě stovky na svíčky a výlohy, zjistěte, kdy se pán narodil a zemřel, a já odsloužím zádušní mši. Jak slíbil, tak učinil. A my od té doby bydlíme na své chalupě konečně sami. Tajemný rychtář se už nikomu z nás nezjevil.

Milena (45) Rakovnicko .

reklama
reklama