V uších mi zněl děsivý ženský smích

Vyrazila jsem lesem směrem na chatu, bylo mi fajn. Pak se cosi stalo. Romantická procházka se rázem změnila v cestu děsu. Někdo mě pronásledoval!

Z naší chatky do města vede pouze cesta lesem. Nikdy mi to nevadilo, tuhle pěšinu jsem měla vždycky ráda. Jednou jsem se v městě u kamarádky zdržela déle, a tak jsem od ní odcházela už za svitu měsíce. Vkročila jsem mezi jehličnaté stromy a sešla na cestu, kterou důvěrně znám.

Stála za mnou mrtvola!

Byla už naprostá tma, tak jsem si na cestu svítila mobilem. Najednou jsem ucítila nechutný mrtvolný pach. Pomyslela jsem si, že je to nejspíš nějaká tlející zvěř. Projel mnou zvláštní chlad. Jako bych pocítila jak mi někdo dýchá za krkem.

Hned jsem se otočila a posvítila si na toho za mnou. Neměla jsem to dělat! Stála za mnou žena v bílých šatech a těžce oddechovala. Zděsila jsem se, mobil mi spadl na zem.

Byla jsem hrůzou bez sebe

Hystericky jsem hledala v listí telefon. Když jsem ho konečně našla, hned jsem se zvedla, svítila si na cestu a běžela, co mi síly stačily. Po cestě mě doprovázel děsivý ženský smích. Vnímala jsem jen to, že stín ženy se drží poblíž mě.

Bylo to hrozivé a hrůzostrašné. Jako z hororu. Když jsem doběhla do chaty, rozklepala jsem se a dlouho nemohla usnout. Od té doby jsem už na lesní cestu uprostřed noci nikdy nevkročila.

Eliška P. (40), Hradec Králové

reklama
reklama

Komentáře