Na náš osud možná dohlížejí bytosti z jiného světa. Zjistíme to až ve chvíli, kdy se ocitneme na hranici smrti.
Vždycky jsem věřila tomu, že každý člověk má na Zemi přiděleného anděla, který se o něho stará a dokáže ho zachránit, když je v nebezpečí. Jen se mi nikdy nepodařilo toho svého spatřit. Pravdou bylo, že k tomu vlastně nebyl ani moc důvod. Můj život se odvíjel v dobře vyjetých kolejích, nikdy se mi nic hrozného nepřihodilo. A pak, v mých pětačtyřiceti letech, přece jenom přišla chvíle, kdy jsem svého anděla potřebovala!
Hrála jsem si na hrdinku
Trávila jsem víkend s manželem na horách. Byla jsem po pracovním týdnu dost utahaná a navíc se o mně pokoušela nějaká chřipka - nechtěla jsem ale zrušit plánovaný krátký pobyt v Krkonoších. S manželem jsme vždy byli víc běžkaři, než že by nás lákaly sjezdovky. Dopoledne jsme jen tak lyžovali kolem chaty, ale odpoledne jsme se vydali jsme se na delší túru po hřebenech. Měla jsem toho po chvíli dost a manžel navrhoval, abychom se vrátili, ale já si hrála na hrdinku. Dohonila nás skupinka starších lidí. Řekla jsem manželovi, že se k nim připojím, ať na mě počká v cíli. To byla ale chyba, jak se ukázalo. Podcenila jsem pohybové schopnosti zmíněných důchodců a se skupinkou jsem brzy ztratila kontakt. Zatnula jsem zuby a snažila se ze všech sil pohybovat dopředu. Nevšimla jsem si přitom, jak blízko jsem se dostala ke svahu. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem padala dolů. Výsledkem byla zlomená lyže a také - což bylo mnohem horší - zlomená noha!
Volání nikdo neslyšel
Pokoušela jsem se postavit nebo alespoň odsunout na místo, odkud by na mě bylo seshora vidět. Doufala jsem, že po cestě pojede někdo, na koho zavolám a on přivede pomoc. Nikoho jsem ale neviděla ani neslyšela. Ke všemu začal padat sníh, což snižovalo šanci, že mě někdo najde. Měla jsem jistotu, že se po mně vydá pátrat manžel, ale na místě, kde jsem byla, mně mohl lehce přehlédnout! Svah byl dost prudký na to, abych se nepokoušela vyškrábat se nahoru se zlomenou nohou. Jak sněhové vločky houstly, začala jsem propadat beznaději. Volala jsem o pomoc a po tváři mi tekly slzy, které mi na obličeji skoro zamrzaly. Věděla jsem, že se brzy začne stmívat. Padající sníh měl ještě jeden krutý důsledek: zasypal stopu, která ukazovala, kam jsem spadla! Čas utíkal a nic se nedělo. Přišel soumrak a já se začala smiřovat s tím, že umřu.
V kruté chvíli jsem prožila i radost!
Zničehonic jsem měla pocit tepla a světla, které mě obklopuje. Zvedla jsem hlavu a uviděla krásnou postavu celou v bílém. Nedalo se pořádně poznat ani to, jestli jde o muže nebo ženu, natož pak věk. Hlas, který ke mně promluvil, byl příjemný a konejšivý. Uklidňoval mě, že všechno dobře dopadne. Pochopila jsem, že jde o mého strážného anděla a i v téhle zoufalé situaci pocítila radost, že opravdu existuje! Po chvilce to vidění zmizelo a já se ocitla znovu obklopená postupující tmou. Už jsem ale byla klidnější. Asi za pět minut se ozvaly hlasy, mezi nimiž jsem poznala i svého muže. Pak už ke mně sestoupili záchranáři z horské služby, na které se manžel obrátil, když mě začal pohřešovat. Dopravili mě do tepla a bezpečí horské chaty, odkud mě pak odvezla sanitka do nemocnice. Po cestě na chatu mi jeden ze záchranářů řekl, že to ode mě byl dobrý nápad, dávat signály baterkou. Jinak by mě bývali tak rychle nenašli. Chtěla jsem mu namítnout, že jsem žádnou baterku neměla, ale pak jsem raději mlčela. Kdybych mu vysvětlovala, kdo mi ve skutečnosti přišel na pomoc, nejspíš by si myslel, že blouzním!
Vlaďka S., (44), Mladá Boleslav
