Místa, kde se kdysi odehrály nepěkné věci, si uchovávají dávnou energii.
Před časem jsem s turistickým oddílem, jehož jsem členem, podnikla několikadenní výlet do jedné sousední země. Po náročné denní túře v horách druhý den většina lidí odpočívala v blízkosti hotelu. Já jsem se vydala na procházku do okolí. Netušila jsem, kam mě má cesta zavede a co tam prožiji.
Zaslechla jsem slabý hlas
Na rozdíl od předchozího dne bylo celkem chladno a po obloze se honily šedé mraky. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, šla jsem jen tak do lesa. Dostala jsem se od hotelu poměrně daleko. Nebála jsem se, že bych zabloudila, cesta byla dobře značená.
Zaujala mě jedna lesní pěšina, která odbočovala na nějakou paseku. Když jsem se po ní vydala, za chvilku jsem se ocitla před starou rozbořenou budovou. Zkoušela jsem odhadnout, k čemu asi tak kdysi sloužila. Zmocnil se mě docela tísnivý pocit, místo působilo dost depresivně.
Nebylo mi tam moc dobře na duši a tak jsem se chtěla vrátit na hlavní lesn cestu a pokračovat dál. Náhle jsem zaslechla jakýsi slabý hlásek. Patřil nějakému dítěti. Překvapeně jsem se zastavila. Měla jsem vždy pro strach uděláno, ale na tomhle osamělém místě působil ten hlas nepatřičně a strašidelně.
V duchu jsem se ptala, kde by se tu asi vzalo malé dítě. Vzápětí se hlásek ozval znovu. K mému překvapení mě oslovil dobrou češtinou. To už jsem byla úplně zmatená a nevěděla, co si o tom mám myslet.
Potom přišlo ticho
Jako by jeden hlas nestačil, za chvíli se k němu přidalo několik dalších. Mluvily jeden přes druhý, všechno to byly děti. Neměla jsem ponětí, odkud ty hlasy přicházejí. Za chvíli jsem ale porozuměla tomu, co mi sdělovaly říkaly. Chtěly mít mámu a tátu, kteří jim chyběli.
Pomalu mi došlo, že se jedná o nějaké zakleté dětské duše. Zkusila jsem je oslovit, ale to spojení asi fungovalo jen jedním směrem. Hlasy volaly stále to samé, jako by mě neslyšely. Bylo jich čím dál více. Necítila jsem vůbec žádný strach, spíš takovou podivnou lítost.
Potom se postupně hlasy odmlčovaly a nakonec kolem panovalo ticho. Z šedých mraků na obloze začalo drobně pršet, takže jsem se co nejrychleji vydala zpátky k hotelu. Připadala jsem si jako v nějakém snu, stále jsem měla v hlavě to, co se mi před chvílí přihodilo.
Prokleté místo
Opatrně jsem se s tím zážitkem svěřila kamarádce z turistického oddílu, o které jsem věděla, že se mi nebude smát. Věřila mi a protože dobře ovládala řeči, navrhla, že se zeptá místních lidí, co v té staré rozbořené budově kdysi bylo.
Zjistila, že se tam kdysi nacházel dětský sirotčinec se špatnou pověstí. Bylo to ještě před druhou světovou válkou. Děly se tam prý dost špatné věci a některé děti tam zemřely nepřirozeným způsobem. Tomu místu se prý zdejší lidé vyhýbají, protože si myslí, že je prokleté.
Občas jsou tam prý opravdu slyšet dětské hlasy a já jsem nebyla první ani poslední, kdo je zaslechl. Další den mě kamarádka přesvědčila, ať se k té budově vydáme společně. Příliš se mi nechtělo, nepřála jsem si opakovat ten smutný a tajemný zážitek.
Tentokrát se ale vůbec nic nestalo, panovala tam stále jen ta tísnivá atmosféra. Pouze v jednu chvíli se mi zdálo, jako bych zaslechla tichý pláč, ale to mohl být jen výsledek mé zjitřené fantazie. Kamarádka neslyšela vůbec nic.
Vysvětlovala si to tím, že na takové věci musí být člověk tak trochu médiem, které umí přijímat energii z minulosti nebo z onoho světa. Na to podivné odpoledne, kdy jsem stála před chátrající budovou z dávných dob a mluvily ke mně hlasy dětí, které tam kdysi žily, ale nikdy nezapomenu. Občas se mi o tom i zdá...
Dana L., (58), Tábor
