Před dvanácti lety zemřel můj milovaný strýc. S jeho smrtí jsem se nedokázala smířit, a tak jsem prosila Boha o znamení, že je jeho duše v pořádku.
Strýce Jaroslava jsem měla velice ráda. Byl to mladší bratr mojí matky a odmalička jsem si s ním skvěle rozuměla. Naučil mě spoustu lumpáren, vyprávěl mi zajímavé a dobrodružné historky, bral mě s sebou na výlety, hrál se mnou hry a mnoho dalších věcí. Zkrátka a dobře se mnou trávil mnohem více času než moji vlastní rodiče, kteří byli pracovně velice vytížení. Otec pracoval pro velkou obchodní společnost a býval i několik dní v týdnu mimo domov, a maminka byla lékařka v nemocnici. Ke strýci Jaroslavovi jsem tak měla mnohem blíže. Když jsem měla nějaké problémy nebo trápení, byl to právě on, komu jsem se šla svěřit, a on mi vždy dobře poradil.
Založila jsem rodinu
Čas běžel. Minulo mě dospívání i maturita, pak jsem se dostala na vysokou školu, kde jsem se seznámila s Lubošem – mým budoucím manželem. Po promoci jsme se pak spolu přestěhovali do Brna, vzali jsme se a založili rodinu. I nadále jsem však udržovala se strýcem Jaroslavem kontakt. Pravidelně jsem ho jezdila navštěvovat do mého rodného městečka a čas od času zavítal na návštěvu i on k nám. A pak přišel den, na který nezapomenu.
Nečekaná ráda osudu
Volal mi strýcův kamarád Standa, že měl Jaroslav nehodu na stavbě a jeho stav je vážný. Okamžitě jsem jela za ním do nemocnice. Bohužel svým zraněním nakonec po třech dnech podlehl. Když zemřel, jakoby zemřela i část mě samé. Jeho smrt mi přišla nespravedlivá a nedokázala jsem ji přijmout. Stále dokola jsem si kladla tu samou otázku: Proč?!
Noční děsivé dobrodružství
Člověk se ale asi nemá ptát na věci, které mu mají zřejmě zůstat utajené. Když jsem seděla už čtvrtý den po sobě v kostele a za strýce se stále modlila a prosila o znamení, začaly se dít věci. Bylo to pátý den po jeho smrti, kdy mě ze snu vyrušil pocit, že nejsem sama. Aniž bych se probudila a otevřela oči, uviděla jsem duši malého dítěte, chlapce. Ta duše byla hyperaktivní, vztekala se, běhala kolem mě, byla pěkně rozmazlená a křičela. S chutí bych mu naplácala. Dítě pak najednou odběhlo do vedlejší místnosti a já dostala strach, že se vrátí. Začala jsem si představovat, že jsem zavřela do své ložnice těžké betonové dveře, to dítě do nich začalo bušit a křičelo. Slyšela jsem, jak za těmi dveřmi zuří. Vtom jsem otevřela oči a všechno bylo pryč. Pochopila jsem, že to všechno byl jen zmatený sen. Každopádně mě vyvedl z nočního klidu, takže jsem už do rána oka nezamhouřila. Vstala jsem, oblékla si župan a šla si do obýváku číst, abych manžela světlem ze stolní lampičky neprobudila.
Střežil moje kroky
Následující noc přišel další sen. Byla jsem v místnosti s malými vnučkami mé dcery, hlídala jsem je, protože mladí šli do divadla. Dopadl na mě smutek a na chvíli jsem ztratila pozornost. Jedna z holčiček utekla do vedlejší místnosti. A najednou mi někdo řekl do ucha: „Pozor!“ Rozběhla jsem se za Marcelkou. Vnučka vylezla přes postel na pootevřené okno a já ji chytila ve chvíli, kdy se začalo pomalu pod vahou dítěte otevírat. Bývala by vypadla. Ten hlas určitě patřil strýci Jaroslavovi. „Hlídá nás!“ zajásala jsem. O další znamení jsem už ale raději nežádala. Bála jsem se, aby nepřišlo zase to zlobivé dítě.
Spatřila vnučka ducha?
Až na Vánoce toho roku, co strýc Jaroslav zemřel, jsem poprosila, aby nás jeho duše navštívila. Dcera totiž čekala třetí dítě – po dvou holčičkách to měl být konečně kluk. Když jsme si večer po slavnostní večeři předali dárky, jedna z vnuček přiběhla do obýváku z vedlejší místnosti a vystrašeně křičela něco o nějakém pánovi v ložnici a že se ho bojí. V bytě ale nikdo další nebyl. V tu chvíli mě napadlo jediné – že se na nás strýc Jaroslav přišel podívat.
Zmizelé klíče
Zvláštní také bylo, že jsme ten večer hledali klíče od auta. Zeť si nemohl vzpomenout, kam je v předvánočním shodu položil. Nebyly nikde k nalezení, takže nakonec mladí odjeli taxíkem. Druhý den ráno se však objevily na místě, kde předešlý večer stoprocentně nebyly. Jako by je tam v noci někdo položil.
Existuje převtělení duší?
Strýc nám dával najevo i dál, že s námi je, a dokonce i můj manžel, zarytý realista, připustil, že jsou všechny ty podivné úkazy, vypínání a zapínání televize, přesuny věcí a zvuky kroků po domě mimo jeho chápání. Pak ale najednou jako když utne! S narozením vnuka Aleška všechny podivné příhody ustaly. Vnitřně jsem cítila, že s námi už strýc není. Odešel. Ale kam? Napadá mě jen jediná možnost – když vidím malého vnoučka, který se dceři narodil, jak hyperaktivně běhá, vzteká se a je rozmazlený, nemohu v něm nevidět toho kluka z mého snu. Že by se do něj můj strýc Jaroslav reinkarnoval?
Petra S. (66), Brno
