I věci, které nám připadají normální, se mohou po určitém zjištění změnit v příhodu, kterou nám nikdo neuvěří!

Dělám obchodní zástupkyni pro jednu větší firmu, takže jsem díky svému povolání často na cestách. Jezdím na služební cesty nejen po naší republice, ale také do Německa. Před čtyřmi roky v létě mě tak osud zavedl do jednoho menšího českého města poblíž hranic. Domů bych to bývala už nestihla, naštěstí jsem měla právě pro tyto případy vždy rezervovaný pokoj v místním hotelu, který jsem tehdy s vděčností využila.

Posezení na balkoně

Byl krásný červencový večer. Využila jsem toho, že můj hotelový pokoj měl balkon s výhledem do zahrady. Z minibaru v pokoji jsem si vzala malou lahvičku vína a šla si ji vypít na čerstvý vzduch. Venku už byla tma, ale příjemně teplo. Nad hlavou mi zářily desítky hvězd. Seděla jsem na plastové židli a v klidu popíjela víno, vychutnávala si večerní ticho a klid, když vtom jsem najednou zaregistrovala, že se někdo nachází i na sousedním balkóně.

Milý společník

Zvědavost mi nedala. Postavila jsem se a spatřila sympatického staršího muže, který se opíral o zábradlí. Všiml si mě a usmál se. Pozdravila jsem ho a dali jsme se do řeči. Nejprve jsem mu vyprávěla já něco málo o sobě a o své práci. Potom se rozpovídal on. Jmenoval se Robert a do tohoto hotelu jezdil pravidelně, protože tu v mládí prožil velkou lásku. Ta sice skončila špatně, protože dívka se rozhodla pro jiného, ale on si tu vždy připomíná svoje tehdejší štěstí. Povídali jsme si spolu skoro hodinu, pak jsem se omluvila, že jsem unavená a šla jsem si lehnout. Bylo mi dobře, měla jsem z toho večera příjemný pocit, takže jsem brzy usnula.

Odjezd domů

Ráno jsem vstala brzy. Osprchovala jsem se, něco málo jsem posnídala a sbalila si věci. Chtěla jsem odjet co nejdříve, abych doma byla brzy. Když jsem se odhlašovala, zeptala se mě recepční, zda se mi u nich líbilo. Řekla jsem, že ano a zmínila jsem se i o večerním rozhovoru s mužem z vedlejšího pokoje a pak jsem ji požádala, aby pana Roberta pozdravovala.

Dávná tragédie

Slečna zbledla a zadívala se na mě dost divně. Zeptala jsem se, co se děje. Recepční se chvíli ostýchala, ale poté mi sdělila, že kromě mě na celém patře nikdo další ubytovaný nebyl. Podezřívala mě, že si vymýšlím. Nepracovala tu dlouho a kolega jí říkal, že v hotelu občas straší. Prý tu kdysi spáchal jeden host sebevraždu z nešťastné lásky. Vyděsilo mě to a dodnes na to musím myslet. Mluvila jsem snad celou hodinu s duchem? Uplynulo od té doby už několik let a já jsem zatím stále nesebrala odvahu, abych se v tom hotýlku ještě někdy ubytovala. Mám totiž strach, že by se ten zážitek mohl opakovat.

Zuzana R. (54), Plzeňský kraj