Při návratu domů se mi stalo něco, co si dodnes neumím vysvětlit.

Před třemi roky jsem delší čas pobývala u mé dcery na Moravě, kam se provdala. Strávila jsem tam několik týdnů. Mohla jsem si to dovolit, jako vdova v důchodu. Kocoura jsem měla s sebou a květiny mi chodila zalévat sousedka.

Bylo mi divné, kam jde

Vracela jsem se pozdě večer, když už byla tma, ale v naší čtvrti jsem se nebála. Z nádraží jsem si vzala taxíka, protože jsem měla spoustu věcí. Nechala jsem si jejich část u vchodu a do bytu ve druhém patře našeho činžovního domu jsem je vynášela postupně. Při jedné z těchto tří cest jsem potkala pana Jílka z prvního patra. Pozdravil mě jako vždy a hezky se usmál. Byl to už starý pán, ale vždy se mi s ním příjemně povídalo. Dívala jsem se, jak  pomalu za pomoci hole kráčí po schodech. Když jsem se pak vrátila pro poslední várku věcí, už jsem ho neviděla. Usoudila jsem, že šel na procházku, i když mi bylo divné, proč v tuto pozdní hodinu. Trochu jsem o něho měla strach. Věděla jsem sice, že mu to stále dobře myslí, ale kdo ví, co se mohlo za dobu mé nepřítomnosti stát.

Koho jsem to spatřila?

Druhý den jsem vstala, abych si šla do obchodu nakoupit nějaké zásoby potravin. Na chodbě jsem potkala sousedku a dala se s ní do řeči, co je nového. Zažila jsem obrovský šok, když mi řekla, že pan Jílek před týdnem zemřel. Stalo se to prý dokonce přímo na chodbě, kde ho skolil těžký infarkt. Nechtěla jsem tomu věřit, přísahala jsem, že jsem ho včera večer potkala. Sousedka se na mě dívala pochybovačně, ale když viděla, že mluvím vážně, byla z toho stejně vystrašená jako já. Ani jedna z nás nechtěla vyslovit myšlenku, že jsem při svém návratu spatřila ducha. Kolem bytu pana Jílka jsem pak v dalších dnech procházela s obavami, ale žádný přízrak jsem už nikdy nezahlédla. Možná se tehdy se mnou chtěl milý starý soused jen po smrti rozloučit.

Sylva K. (63), Praha