Velká láska na inzerát

Bývala jsem ztřeštěná holka. Však to znáte. Přátelila jsem se s kluky z celé naší ulice, lezli jsme po stromech, hráli si na indiány.

Kluci mě považovali za kamarádku, což mi lichotilo. Bohužel jen do doby, kdy jsem zjistila, že jsem v jejich očích stále jen ta dobrá kamarádka. Takové se bohužel na rande nezvou.

Svěřovali se mi, prosili mě o rady, jak zapůsobit, jak se zalíbit či vlichotit, ale žádný z nich mi nepřinesl ani kopretinu. Záviděla jsem spolužačkám, které kluci zvali na rande. Měly už ženské tvary, já jsem byla typ „samá ruka, samá noha“, hrudník jako žehlící prkno.

Matčiny osobité rady

Vyrůstala jsem jen s mámou. Vychovávala mě přísně a nekompromisně. A když jsem se jí zeptala, jak zapůsobit na muže, vynadala mi, co že je to za otázky. Ale asi o mých slovech přece jen přemýšlela.

A došla k závěru, že když už chodím na střední školu, bude nezbytné, aby se mnou o choulostivých věcech promluvila. Ještě dnes, po tolika letech, se usmívám, když si na ten náš kuriózní rozhovor vzpomenu.

Máma, lehce zrudlá, mi kladla na srdce, že na muže zapůsobím jedině odmítavostí a odtažitostí. Nesmím se jim podbízet, to bych prý vypadala jako nějaká povětrná žena. Důležité je působit tajemně a záhadně, protože právě po takových ženách muži šílí.

Závěrem jsem dostala poučení, že důležité je, abych se proboha neoblékala vyzývavě, to bych totiž rovněž vyvolávala dojem pouliční dámy. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem ten nejhorší návod na seznámení.

Ani jeden jediný nápadník

Jenomže tehdy mi nebylo ještě ani sedmnáct a každému tomu slovu jsem věřila. A ke svému neštěstí jsem se podle zmíněného kuriózního návodu i svědomitě řídila. Takže si představte vysokou hubenou holku, které se kluci spíš posmívají, než aby se jí dvořili, a která se ještě ke všemu začne tvářit nepřístupně.

Ztratila jsem tak veškeré dosavadní kamarády – a nenalezla jediného ctitele. Méně jsem mluvila, abych působila co nejzáhadněji, přitom dřív jsem pusu prakticky nezavřela. A pochopitelně, že jsem se oblékala diametrálně odlišně od lehkomyslných spolužaček.

Ty zcela ovládla tehdejší móda minisukní, naprosto jí podlehly. Vedle silně nalíčených spolužaček v krátkých květovaných šatičkách jsem vypadala v kalhotách a košilích zapnutých až ke krku asi dost legračně.

Toužila jsem po lásce

Ve třiadvaceti mě napadlo, že si dám inzerát. Stačilo zajet do okresního města a vyhledat redakci místních novin. Nutno podotknout, že tehdy už jsem pomýlené pokyny mé matky nedodržovala. Ale stejně to nebylo nic platné.

Dokonce jsem se na pohledné muže na ulici i usmívala, ale nic. Na inzerát odepsaly desítky zájemců, většinou dost divných. Jen jeden mě zaujal. Poslal fotografii, tmavovlasý, usměvavý, hezký. Psal moc pěkné dopisy, romantické. A tak jsem žila od dopisu k dopisu.

Chvíle štěstí

Pokaždé, když přišel od Martina dopis, byl to pro mě takový malý svátek. Bydlela jsem tehdy v podnájmu v takové vilce, měla jsem k dispozici pokoj s koupelnou v horním patře. Úplně se vidím, jak kráčím k brance zahrady a ze schránky vyčnívá kousíček bílé obálky.

Rozbuší se mi srdce, cítím ho v krku. Na obálce moje jméno. Proběhnu cestičkou mezi stromy, vběhnu do domu, řítím se nahoru po schodech, skáču na postel a otevírám dopis. Čtu každou větu třikrát. Jsem šťastná. Psal skoro jako básník, někdy i z básniček citoval.

Klepala jsem se jako ratlík

Čas našeho setkání se blížil. Cítila jsem radost i strach, když jsem na plánovanou schůzku pomyslela. Co když uteče, jakmile mě spatří? Jako dnes si vybavuji, jak jsem stála na nádraží a třásla se jako osika v silném vichru.

Přitom panovalo bezvětří, byl jasný červnový den. Na koleji s odstavenými vagony kvetly pampelišky. Ptáci zpívali. Supění vzdáleného vlaku sílilo. Rozhodla jsem se, že omdlím, ale kupodivu se mi to nepodařilo.

Poslal náhradníka

Vystoupila manželská dvojice, pak dva dědové, hajný se psem. A nakonec mladík. Tmavovlasý, to ano. Nejistým krokem došel až ke mně. Pátravě jsme se jeden na druhého zahleděli. Něco tady nehrálo. Vypadal jinak než na té fotografii. Že by se tak změnil? Nebo poslal starou fotografii?

Ale nenechal mě topit se v pochybnostech, hned řekl, že přijel místo kamaráda. Cítila jsem tak prudké zklamání, že ho ani neumím popsat. Měla jsem chuť otočit se na podpatku a odejít, ale to by nebylo slušné.

Naučil se básničku

Kráčela jsem po jeho boku se sklopenou hlavou a říkala si v duchu, že to musím chvilku přežít, že se brzy rozloučíme. On zajíkavě vyprávěl, že Martin dostal strach, a tak poslal na schůzku jeho, svého nejlepšího přítele. Hlesla jsem nešťastně, že se mi Martinovy dopisy tak líbily. On smutně souhlasil.

Martin prý píše moc pěkně, zato on, Roman, měl slohy vždycky nejhorší ze třídy. Ale recitovat básničky by mi prý mohl, kvůli téhle schůzce se jednu dokonce naučil nazpaměť. Musela jsem se smát. A pak mi Roman zarecitoval cosi nádherného od Seiferta. Dojalo mě to. Najednou mi připadal roztomilý.

Lepšího chlapa bych si nemohla přát

Musel sebrat velkou odvahu, aby přijel místo kamaráda na inzerát. A ten druhý sice hezky psal, ale nebyl to tedy vlastně srab? Tenhle byl ve slohu slabý, ale zato nám postavil dům a máme spolu dva krásné syny. A hádejte kdo mu byl na svatbě za svědka – ano, jeho nejlepší kamarád Martin, ten, který mi psal dopisy.

Alžběta R. (61), Kolín

reklama
reklama

Komentáře