Stála u vstupu do letadla a mávala. Tak takhle si naposledy pamatuji svou dceru Lucii živou. Zpátky domů přijela v sanitce. A v hlubokém kómatu.
S mým budoucím zetěm Luigim jsme se nikdy neměli moc v lásce. Zvlášť, když mě časem s dcerou postavili před hotovou věc. Budou se brát. U nich doma. Na Sicílii. A taky tam rovnou zůstanou bydlet. „Mami, neboj, vždyť už jsem velká holka. A existují přece mobily a Skype. A na Sicílii je určitě signál,“ smála se, že mám o ni starost. „A hlavně – jsem s ním šťastná,“ opakovala mi má dcera pořád dokola. A tak jsme ji jednoho dne odvezli na letiště. Pusa na rozloučenou, zamávání na dálku.
Za dveřmi stál posel špatných zpráv
První SMS přišla hned po přistání. První zavolání po čtrnácti dnech. První video poslali ze svatby. Malého vnoučka Luigiho mi ukázali právě po Skypu. Ze začátku jsme si volali každých čtrnáct dnů. Později se intervaly prodlužovaly a volali jsme si tak jednou za měsíc, ne-li méně. Zpočátku mi to bylo strašně líto, ale po čase jsem si zvykla. Proto když mi po pěti letech odloučení manžel připomněl, že Lucka se už čtvrt roku neozvala, nepřišlo mi to až tak zvláštní.Nic zlého jsem netušila ani v momentě, kdy jsem vytáčela její číslo. Příjemný hlas na druhé straně sice mluvil italsky, ale přesto mi bylo úplně jasné, že říká, že je má dcera nedostupná. Nechala jsem jí vzkaz na mobilu i na Skypu a pustila vše z hlavy. Však ona se ozve. Asi za čtrnáct dnů se u našich dveří objevila Lucčina dlouholetá kamarádka Klára. Také ona se před časem provdala do Itálie. Výraz v její tváři nevěstil vůbec nic dobrého. Určitě se něco strašného stalo. Když jsem se zeptala, řekla, že ona je v pořádku. Jen je poslem špatných zpráv. „Neděste se, paní Anno, ale Lucie měla nehodu. A dopadla špatně.“ Když jsem ji zvala dál, podlamovala se mně kolena. Co mě ještě čeká? Dosedla do křesla a začala vyprávět. Naše Lucie se před čtvrt rokem vydala s rodinkou na malý výlet. Na kopec za město. Na rozdíl od manžela to tam dobře neznala. Možná proto sešla z cesty. A pak na strmém srázu podklouzla. Trvalo dlouho, než ji našli. Ležela nehybná v zarostlé rokli. V bezvědomí. Nic dalšího už Klára nevěděla. Tím, že určitě nezemřela, si ale byla jistá. Když se naposledy ptala velkého Luigiho, řekl, že je v nemocnici. A domů ji prý jen tak nepustí.
Letíme do Itálie
Každá máma je schopná dělat zázraky, když je její dítě v nebezpečí. Během chvíle jsem zburcovala celou rodinu, obstarala dvě letenky a šla balit. Pokoušela jsem se zavolat zeťovi, ale nebral ani svůj, ani Lucčin telefon. Další zlé znamení. Nemusela jsem být jasnovidec, abych věděla, že nejhorší nás ještě čeká. V letadle jsem usedala s pocitem, že ať bude skutečnost jakákoliv, nevědět, co se s naší Lucií vlastně děje, je mnohem horší. Na letišti nás pochopitelně nikdo nečekal. Naštěstí nám Lucčina kamarádka sehnala aspoň adresu. Taxíkem jsme tam byli za necelou hodinu. Když jsem vylézala z auta, byla jsem ochromená hrůzou. První setkání s příbuznou italskou rodinou jsem si představovala určitě jinak. A už nemluvím o tom, že tam bydlí vnuk, kterého jsem na vlastní oči ještě neviděla. Ani Luigi se netvářil nadšeně, když nám otevřel dveře. Bylo na něm vidět, že takovou návštěvu nečekal. Italsky jsem sice ani po letech moc neuměla, ale pár frází jsem dohromady dala. „Je Lucie živá?“ Když váhavě kývl, přidala jsem ještě jednu: „Tak kde vlastně je?“
Tohle není nemocnice
Snažil se mluvit pomalu, abych mu rozuměla. Lucie se prý z hlubokého bezvědomí ještě neprobudila. A musím pochopit, že tady se o ni nikdo neměl čas starat. Je tady přece dítě. Všichni se motají kolem něho. A tak ji museli převézt do nemocnice. Aby měla odbornou péči. Mávla jsem na muže, ať nevysedá, že hned pojedeme dál. A v třesoucí ruce jsem třímala lísteček s adresou. Luigi mi napsal, kde Lucii najdeme. Taxikáři jsem lísteček odevzdala se slovy: „Jedeme do nemocnice.“ Přečetl si ho, a pak řekl: „Tohle ale není nemocnice.“V prvním momentě jsem to snad ani nepostřehla. Teprve, když jsme vstoupili do budovy, kam nás Luigi nasměroval, mi došlo, že takhle to v nemocnici rozhodně nevypadá. Možná před půl stoletím. Tady, že se mají uzdravovat lidi? Když nám sestra otevřela dveře do pokoje, kde ležela naše dcera, došlo mi, že sem dávají Italové své příbuzné umřít. A Luigi sem odložil svou ženu. Bála jsem se zeptat, jestli sem za ní vůbec někdy zašel. Zapomeňte na světlé pokoje, kde hraje tiše hudba, na nočních stolcích uvadají kytičky od příbuzných a kolegů a v misce voní pomeranče. Vypadalo to tu jako v hororu, v němž má jediná dcera měla hrát poslední roli.
Ležela tam na posteli v zaprané noční košili. Z holky, která byla vždycky krev a mléko, zůstala stařena vyhublá na kost. Důvod byl tak jednoduchý a strašný zároveň. V takových ústavech se za kvalitní péči prostě platí. A pro zeťovu rodinu přestala Lucie existovat ve chvíli, kdy se zřítila do rokle. Na účet léčebny prý neposlali jediné euro. Úplně jsem se bála vzít ji za ruku. Bála jsem se, že by se zlomila pouhým dotykem. Co to s tebou, proboha udělali? Pohladila jsem ji po propadlé tváři a jemně políbila na čelo. Takhle tě tu přece nenecháme!
Teď záleží i na tobě, Lucie
Úřady naštěstí fungují i na Sicílii a my jsme navíc měli v rodině právníka. Druhý den jsme přijeli za Luigim i se všemi potřebnými lejstry, která coby stávající Lucčin manžel měl podepsat. Pár autogramů a pro Lucii přijede sanitka a odveze ji z tohoto pekla pryč. Udělal to hned a bylo vidět, jak moc je rád, že se nepohodlné ženy konečně zbaví. Za další dva dny už jsme letěli domů zařídit další potřebné věci. V ústavu, kam mezitím dceru převezli, pro nás neměli potěšující zprávy. Lucčin život zachrání, ale to je vše, co mohou udělat. Z kómatu se prý možná už nikdy neprobudí. Pro začátek nám stačilo, jak se o ni starali. Za pár týdnů zjevně přibrala, možná i tři kila. A její pokožka taky nevypadala tak šedě, jako když jsme ji viděli po úrazu poprvé. Jen ze sna se naše Šípková Růženka nechtěla probudit.
Lékaři říkali, že jí v podstatě nic nechybí. A že záleží jen na ní, jestli ještě někdy otevře své modré oči. A pochopitelně i na nás. Nechali jsme proto Lucii převést zpět do Česka, abychom se o ni mohli neustále starat. A už čtvrtým rokem usedáme den co den u její postele. Přinesli jsme jí její oblíbený polštář, čteme jí z knih, vyprávíme jí o novinkách u nás doma. A posteskneme si, jak moc nám tam chybí. Dokonce i Luigi poslal mailem pár slov, které své mamince namluvil její, dnes už skoro šestiletý, italský syn. Občas se nám zdá, že pohnula očima. To, když ji vyprávíme, co dělá její syn. Že se pousmála tátovým vtípkům. A jsem si jistá, že minulý týden, když jsme se už chystali domů, mi úplně jemně stiskla ruku. A tak pořád věříme, že se jednou ta naše Šípková Růženka probudí.
Anna B. (61), Praha
