Věštecký sen se stal mou noční můrou

Opakoval se stále dokola. Probouzela jsem se zbrocená potem a hrůzou. Stále opakovaně se odehrával na stejném místě. Varoval mě snad před nebezpečím?

V dětství jsem vyrůstala v romantickém prostředí Krkonoš. Návštěvníkům připadal tento kraj překrásný a život v něm nádherný. Nebylo ale tomu tak docela. V hororovém snu, který se mi na vesnici v dětství zdával, jsem vždy utíkala před vzteklým psem nebo liškou, kteří na mě vyskočili z křoví. A vždy na stejném místě. To místo se nacházelo v blízkosti autobusové zastávky uprostřed polí na samotě. Náš dům stál přibližně na polovině cesty mezi dvěma zastávkami. Jedna byla dále, ale stála na návsi a moje cesta lesní pěšinou trvala jen chvíli, pak jsem šla mezi domy. Ta druhá, která byla kratší, vedla samotou a zastávka stála v místech, kde nebyl na dohled jediný dům.

Tajemný hlas zavolal

Vzteklina v těchto místech řádila celý rok. Teprve ve chvílích, kdy se začaly vzteklé lišky potulovat po vsi, se začalo hovořit o nějakém nebezpečí. Tento sen by tedy nebyl nic zvláštního, kdyby se nesoustředil do jediného místa. A jak se nakonec ukázalo, bylo pro mě opravdu velkým nebezpečím. Prvním dramatickým setkáním zde byla liška. Kráčela jsem svou zkratkou v poli k autobusové zastávce, když tu jsem měla dojem, že na mě kdosi zavolal. Otočila jsem se. Nikoho jsem neviděla, a tak jsem vykročila ve své cestě dál. Přesně v tu chvíli se rozhrnula přede mnou tráva a z ní se vypotácela liška. Naštěstí mířila přes cestu. Což bylo štěstí. Zůstala jsem totiž stát jako uhranutá a nebyla schopna pohybu. Kdyby na mě ten tajemný hlas nezavolal a já se nezastavila, střetly bychom se.

Vrhl se na nás lačně

Ten krásný den jsem opět šlapala svou zkratkou mezi poli. Zalezla jsem na zastávce do budky. Zadní stěna byla rozbitá, což mě tehdy zachránilo. Stála jsem zalezlá v rohu, zatímco vpředu u kraje budky stál neznámý muž. S velkou nedůvěrou jsem jej obhlížela. Stáli jsme tam sami dva a já přemýšlela, zda to není nebezpečný člověk, jak nás maminka varovala. Jak jsem tak z toho člověka nespouštěla oči, najednou se vedle jeho ramene vynořila hlava jelena. Rudé krvavé oči, naprosto šílený výraz, nečekala jsem a rychle se protáhla rozbitou dírou. Upalovala jsem domů polem. Nebohého pána, kterého jsem podezírala, odvezli do nejbližší nemocnice.

Kroužila kolem smrt

Rozhodla jsem se na zastávku nechodit. Po nějaké době, tentokráte se svou mladší sestrou, jsme si cestu zkrátily. Stály jsme tam, byla zima a autobus jel zřejmě dříve. Navíc začalo pršet. V tom nečase zastavilo u zastávky auto a muž v něm nám nabídl, že nás odveze. Lákadlo to bylo veliké. Bývaly bychom nastoupily, kdyby se ze zatáčky nevyřítil autobus. Měl zpoždění. Muž zabouchl dveře a odjel. Dva dny na to přijela do naší vesnice policie. Nedaleko byly nalezeny dvě zavražděné holčičky. Jakmile se policisté dozvěděli náš příběh, okamžitě jsme pro ně byly důležité svědkyně. Strávili u nás doma dlouhé hodiny. Tehdy jsme to se sestrou mohly být možná my, kdo by se domů už nikdy nevrátil. Od té doby jsem už na tu zastávku nikdy nešla.

Simona (47), Liberecko .

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama