Můj kousek štěstí

Věští kulich neštěstí a toulavý pes smrt?

Žiju na samotě u lesa. Kdykoliv někdo v naší rodině onemocněl, přilétal na strom v naší zahradě sýček a vytrvale houkal. Když někdo zemřel, přidal se k němu i toulavý pes.

Ten neblahý zvuk přicházel nejčastěji z nedaleké zříceniny.Běda, když si ten noční pták vybral něčí zahradu nebo dokonce přilétl v noci na okno. V takovém domě se zaručeně stalo vzápětí neštěstí. S oblibou nám, dětem, babička vyprávěla, co všechno se kdy přihodilo a jak to kulich předem cítil.Jako děti jsme poslouchaly s napětím a kdykoliv se v noci děsivý zvuk ozval, dohadovaly jsme se, odkud přichází a jak je daleko. Nevím, jestli to byla náhoda, ale jednou se stalo, že se usídlil na naší borovici.Babička zapalovala svíce a modlila se. Druhý den dostal můj bratr strašlivou chřipku, teplota mu vystoupala ke čtyřicítce a z nosu se mu spustila krev. Maminka tehdy probděla u jeho postele celé noci, a kulich spolu s ní.Neopustil naši zahradu. Pátý den se nemoc zlomila. Konečně přišla klidná noc a spolu s ní zmizel i nezvaný host naší zahrady. Odletěl. Tehdy mi bylo dvanáct. Uběhly tři roky, pamatuju si, že jsem se připravovala na přijímací zkoušky na gymnázium, když jsem se v noci probudila a slyšela kulicha strašlivě blízko.Jako by seděl na střeše. Mráz mi přeběhl po zádech…

Zastavil se a vyl

Ráno babička nemluvila o ničem jiném, než abychom si dávali na sebe pozor. Když jsme odešli do školy a rodiče do práce, určitě běžela do kostela.Večer jsme se všichni vrátili ve zdraví. Tatínek si z babičky utahoval, že je pověrčivá. Bylo to v létě a já právě zalévala zahradu, když jsem zaslechla babičku, jak zoufale křikla: „Táhni pryč od našeho domu!“ Běžela jsem se podívat, co s takovou vervou odhání.Před vrátky stál toulavý Punťa. Jako v transu upřeně zíral na náš dům. A pak začal výt. Táhle a dlouze. Babička se pokřižovala a utíkala domů. Táta přiběhl s hadicí a psa postříkal. Ten se vzpamatoval a upaloval pryč.Šla jsem za babičkou, seděla v kuchyni a zoufale opakovala stále dokola, že v našem domě někdo do dvou dnů zemře a že doufá, že to bude ona. Maminka ji uklidňovala, táta se smál a mladší brácha ani nedutal.Druhý den ráno jsme se rozcházeli za svými povinnostmi a babička nás nabádala víc, než den předtím, abychom se opatrovali. Říkali jsme si, že to jsou jen pověry a večer se zase všichni sejdeme u večeře.Už nikdy se to ale nestalo. Tatínek, právě ten, který se nejvíce smál, měl ten den pracovní úraz, který nepřežil.

Daniela (43), Chlumec .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden