Můj kousek štěstí

Věštila jsem babičce dědouška

Musela jsem si to vyzkoušet. Po revoluci jsem si pořídila vykládací karty. To, že by mi začaly věštby vycházet, jsem nečekala.

Po revoluci se vyrojily různé věštkyně a záhady a já jsem po nich byla jako divá. Musela jsem si vyzkoušet všechno. K tomu jsem měla parťačku – kamarádku Soňu.

Společně jsme běhaly s proutky po zahradě, kroužily prstýnkem na řetízku, ze starých mariášek jsme se snažily vykládat budoucnost a zkoušely to i s duchy. Pak jsme objevily v bazaru staré vykládací karty.

Karty zabraly

Soňa karty doma promíchala a rozložila. Jak jsme se na ně dívaly, najednou zbledla a povídá: „Vidím tam smrt! Někdo u nás v rodině zemře!“ Měla takový výraz v očích, že jsem karty sebrala ze stolu. „Nesmysl,“ povídám, „teď já“!

Rozložila jsem je a najednou mi přišlo, že tam vidím babičku s nějakým dědouškem, jak se k sobě mají. Samá srdíčka kolem. „Já tam vidím, jak se mi babička na stará kolena vdá!“ Zasmály jsme se tomu.

Věštby se splnily

Říká se, že karty ukazují, co se stane do roka. V našem případě tomu tak skutečně bylo. Po Novém roce havaroval na náledí Sonin strýc a zabil se. Když mi to kamarádka řekla, obě jsme si vzpomněly okamžitě na karty.

Dodnes si na to čas od času vzpomenu, zda jsme nemohli strýce kamarádky Soni zachránit tím, že bychom ho tehdy varovaly? No – a babička? Ta si v létě opravdu našla dědouška. Na procházce kolem vody, kde chytal ryby. Nabídl jí kapra, že už neví, co s nimi. A do roka a do dne byla ruka v rukávu.

Zuzana (57), Břeclav

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden