Moje chvilka pohody

Veterinární ordinace: místo lásky a naděje

Protože jsem byla sama, nebyl pro mě Silvestr ničím výjimečný. Prostě den jako kterýkoli jiný. Pak jsem ale našla Flíčka a všechno bylo jinak.

Zatímco jiní považují vánoční svátky a Silvestra za nejkrásnější dny v roce, mně spíš připomínají, že jsem sama a opuštěná. Rodiče už nežijí a manžela a děti jsem nikdy neměla.

Klepal se a naříkal

Být zavřená celý den doma, nebo se jít na procházku a dát si někde voňavý horký svařák? Tuto otázku jsem si opakovala celé dopoledne. Nakonec jsem se rozhodla jít ven. Zrovna jsem se procházela po nábřeží, když se najednou setmělo a zpovzdálí se začaly ozývat první petardy. „Nejvyšší čas zamířit domů,“ pomyslela jsem si a vydala se k tramvajové zastávce. Představa, že už za půl hodiny budu sledovat v televizi pohádky, se mi celkem zamlouvala. Mé plány však vzaly za své, jen co jsem vystoupila z tramvaje a přešla ulici. Z houští jsem uslyšela kňučení a slabé vytí. Odhrnula jsem zasněžené větve a podívala se, kdo ten srdceryvný nářek vydává. Na zemi ležel malý flekatý pejsek a celý se klepal. Na nožičce měl otevřenou ránu, ze které mu tekla krev. Opatrně jsem ho vzala do náruče a rozjela se na veterinu.

Přípitek ve třech

Do čekárny veterinární kliniky jsem vběhla asi o půl hodiny později. Malého třesoucího se Flíčka jsem položila na molitanový sedák na židli a pak jsem oběma pěstmi zabušila na dveře. Nápis „neklepejte a vyčkejte na příchod sestry“ jsem ignorovala. „Copak hoří?“ zeptal se veterinář, který vzápětí otevřel dveře. Když mě uviděl, kapku se zarazil. Asi jsem musela vypadat dost děsivě. Kabát jsem měla od krve, tváře zarudlé mrazem a o vrabčím hnízdě na hlavě raději nemluvit. „Jestli hoří, to skutečně nevím. Ale tamhle na židli leží malý tvoreček, který potřebuje vaši pomoc.“ Veterináři nejspíš došlo, že nejsem žádná bláznivka, která si z něj chtěla udělat na Silvestra dobrý den, a zamířil k židli, na které Flíček ležel. „Pojďte se mnou,“ řekl a vzal Flíčka do ordinace. „Co se mu stalo?“ zeptal se, když ho položil na vyšetřovací stůl. „Copak já vím?“ rozhodila jsem rukama. „To není váš pes?“ zeptal se veterinář a začal Flíčka prohmatávat. Zavrtěla jsem hlavou a pak mu v krátkosti řekla, kde jsem Flíčka našla. „Tu nohu si nejspíš poranil o nějaký drát nebo trnitou větev,“ uvažoval, když Flíčka ošetřoval. Já jsem mezitím seděla na židli u stolu a se zaujetím ho pozorovala. „Hotovo,“ prohlásil, když udělal poslední steh. „Asi za půl hodiny se probudí.“ Posadil se naproti mně. „Mohu vám něco nabídnout? Šampus tu sice nemám, ale kávu vám uvařím moc rád.“ S Petrem, tak se Flíčkův zachránce jmenoval, jsem v ordinaci zůstala až do rána… A dobře jsem udělala, byl to totiž ten nejlepší Silvestr, jaký jsem za poslední roky zažila.

Markéta S. (50), Praha

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden